Mnozí ji znají jako životní partnerku zpěváka Richarda Krajča či režisérku úspěšných filmů. Ale Karin Krajčo Babinská v poslední době tak trochu změnila profesi. Vrhla se především na psaní knih a natočila i seriál. Co ji na psaní nejvíc baví a kde se cítí šťastná?
Je to 15 let, co jste natočila film Pusinky a příští rok oslavíte už deset let od uvedení filmu Křídla Vánoc. Skoro si říkám, že je to škoda. Nechystáte další film?
Když já jsem upustila od natáčení a dala se na dráhu spisovatelky. Po čtyřicítce jsem zkrátka změnila zaměstnání, protože jsem v psaní našla mnohem větší tvůrčí svobodu. A zjistila, že mě to víc naplňuje. K filmařině se vracím jenom jako ke svému koníčku. I když teď jsem zrovna dodělala desetidílný seriál Gumy, který poběží od konce října no Voyo.
Je takový projekt náročnější než film? Nebo naopak jednodušší? Pokud vím, Pusinky se vám netočily zrovna snadno.
Tak bylo to náročnější rozsahem práce, ale zase jsem měla k natáčení nesrovnatelně lepší podmínky. Můj producent Martin Šebík z Film United je opravdu neskutečně obětavý a úžasný. Jsme přátelé už mnoho let.
Proč zrovna seriál? Lákala vás tahle neznámá?
Mám seriály moc ráda a jsem jejich věrným divákem. Baví mě, že se dá příběh mnohem lépe rozvinout, protože člověka netlačí stopáž. Na druhou stranu je ovšem nevýhoda, že se málokdy na konci nějakého dílu divák dočká katarze. A mnohdy se jí bohužel nedočká ani po skončení celé série, aby byl zaháčkován do série příští. Každopádně natočit seriál pro mě byla výzva, ale za ještě větší výzvu považuju fakt, že jde o komedii. Což je myslím jeden z nejkomplikovanějších žánrů.
K filmům Pusinky a Křídla Vánoc jste si psala i scénář. Neplánujete třeba některou z vašich knih zfilmovat?
Tak Pusinky byly výtvorem hlavně Petry Ušelové, já byla jen takový poradní hlas. Křídla Vánoc už byly můj projekt. U Gum jsem ale zase vymyslela námět a linky jednotlivých epizod, ale o napsání scénáře jsem požádala Mike Samira. A co se týče mých knih, rozhodně zatím nemám potřebu je zfilmovat.
Nyní máte na pultech knižní novinku s názvem Tsunami. Jak dlouho vznikala?
Pracovala jsem na ni asi rok a půl a občas mi dávala zabrat, protože se sama ubírala nečekanými cestičkami. Já když píšu, tak samozřejmě vím, kam příběh běží, co se stane a jak to všechno dopadne, ale to mezi tím, ten prostor mezi uzlovými body příběhu, vzniká průběžně. A někdy mě pak v procesu tvorby samotnou překvapí, co se začne odehrávat. Což je ale pro mě na celém tom tvůrčím procesu to nejzábavnější a nejvíc napínavé.
Je o hodnotách, minulosti a otočení života vzhůru nohama. Trochu takový váš vlastní příběh, nebo se pletu?
Tak příběh, který se odehrává v Tsunami bych ve svém životě rozhodně prožít nechtěla. To už je na mě velká divočina. V Thajsku jsem strávila před lety několik týdnů. Dokonce přímo na místě, kde se román odehrává. Popis prostředí je proto autentický, i když dnes byste ten turistický resort už hledali marně.
Často jezdíte do Dubaje. Proč zrovna tam?
Místo, kam se do Dubaje vracíme, vnímám jako takové lázně, kam jezdíme v zimě odpočívat. Krásná vegetace, zpěv ptáků, teplé klidné moře. A výdobytky veškeré civilizace přitom na dosah.
Vím, že pro spisovatele je velmi stresující nakladatelský termín k odevzdání rukopisu. Jak to máte vy?
Většinou si sama stanovím, kdy chci, aby kniha vyšla. A termín oznámím do nakladatelství. Takže si ten bič na sebe ušiju sama a pak makám, abych stihla dodržet všechny termíny, což se mi zatím vždy podařilo. Asi ten nekompromisní režim potřebuju. Pak musím přizpůsobit mé práci vše ostatní a najít si na psaní čas. To bývá při třech dětech a množství zvířat, které máme, to nejnáročnější.
Jste sama knihomolka? Jaké knihy ráda čtete?
Dřív jsem četla hodně, ale od té doby, co píšu, čtu paradoxně mnohem méně. Během psaní nemůžu koukat do knížek jiných autorů, aby mě neovlivňovaly. Takže čtu jen v čase mezi psaním. Nejraději mám vztahové romány a můj nejoblíbenější autor je jednoznačně Michael Cunningham.
A co film?
Na filmy bych nejraději koukala pořád. U sledování seriálů trávím asi nejvíce volného řasu. Je to moje droga.
Co mimo umělecký svět máte ještě ráda?
Ráda trávím čas v lese se svými pejsky a ráda jezdím na koni. Miluju minerály, mám jich stovky, sbírám je už dvacet let.
Toužíte třeba ještě po něčem nesplněném?
Jsem vděčná za všechno, co mám. A s vděčností očekávám všechno, co ještě přijde. S Richardem si často povídáme o tom, co bychom chtěli, jak si představujeme budoucí roky našeho života. Je to takové dílčí plánování, žádná nesplnitelná očekávání, ale šťastný život podle našich představ.
