Nikdo z nás nemá rád, když od druhých slyší ne. Jakékoli odmítnutí je nepříjemné, ale patří k životu a my se musíme naučit s tím žít.

Podle psycholožky Leslie Becker-Phelps, která napsala knížku Bouncing Back from Rejection (Jak zvládnout odmítnutí) je ale velký rozdíl v tom, zda jsme kvůli odmítnutí jen smutní či naštvaní, nebo se díky tomu cítíme opravdu mizerně až zničeně. Leckdy si můžeme od svého okolí i vyslechnout, že jsme zbytečně přecitlivělí a děláme z komára velblouda. Ti šťastnější z nás, kteří tohle neprožívají, jednoduše nechápou, co obyčejné ne může se senzitivnějším jedincem udělat. Mají s tou přecitlivělostí pravdu, nebo nám prostě jen nerozumí?

Poznáváte se?

Podle doktorky Leslie Becker-Phelps existuje šest ukázkových reakcí, které vám napoví, že reagujete už nepřiměřeně. Pokud se v některé z nich poznáte, je přinejmenším na místě se nad tím zamyslet. I v tomto případě totiž platí, že základem je zjistit, kde je problém. Je dost možné, že vám níže popsané situace i připomenou někoho z vašeho okolí, jehož reakcím často nerozumíte. Od teď už je ale alespoň pochopíte. Což není málo.

Přehnaná reakce

Schopnost zvládnout odmítnutí se může v různých oblastech života projevovat odlišně. Například někteří z nás ho v práci zvládají bravurně, ale v osobní rovině se hroutí. Často je to i naopak. Přehnaná reakce je ale pokaždé podobná. Za obyčejným NE jednoduše vidíte něco víc. Například si vás zavolá šéf, aby vám oznámil, že na daném projektu nebudete pracovat. Pokud jste v tom směru zcela psychicky odolní, zeptáte se, jaký jiný úkol vám tedy zadá. Nebo budete rozmrzelí, ale vyspíte se z toho. Pokud ale okamžitě začnete hledat chybu u sebe a vidět to jako krůček k vyhazovu, jedná se o ukázkovou přehnanou reakci, která už stojí za pozornost. Podobné je to i vztazích doma. To, že s vámi partner nechce jet na dovolenou, rozhodně nemusí znamenat, že má milenku a chce se rozvést. Rozumíme si?

Neschopnost zapomenout

Dalším ze způsobů nepřiměřeného chování je, pokud o odmítnutí stále přemýšlíte a celou situaci si v hlavě stokrát dokola přehráváte. Úplně zbytečně hledáte důvody, příčiny a důsledky, vše dokola analyzujete a nejste schopni ani po delší době přestat.

Reagujete hněvem

Potvrzením vaší zvýšené sensibility je i to, pokud po odmítnutí cítíte až nemístný vztek. Většinou za ním bývá schovaný strach, že vás ti, co vás z jakéhokoliv důvodu v danou chvíli odmítají, opustí nebo zavrhnou. S hněvem se ale lépe pracuje a alespoň naoko budí zdání síly, proto se k němu mnoho lidí uchyluje jako k berličce, o kterou se lze opřít. Bohužel tím celou situaci jen zhoršují, ale nedokážou si pomoct.

Zdánlivá ochrana před odsouzením

Mnoho lidí s nízkým sebevědomím a pocitem, že nejsou dost dobří, je také velmi citlivých na odmítnutí. Už předem ho očekávají a chrání se tak, že se buď úplně stáhnou nebo jsou extrémně vstřícní, pečující a starostliví. Pak se ale kvůli tomu cítí izolovaní a sami nebo mají pocit, že jim jejich přátelé dost nerozumí a dostatečně je neznají.

Pozice: „Je mi to fuk“

Někteří z nás, se ve snaze s odmítnutím nějak vyrovnat, uchylují k póze: „Jsem nad věcí.“ Tvářit se ale, že problém neexistuje, nevede k omezení bolesti, ale spíše k nakupení špatné nálady až depresi. Druhou stranou mince může být přehnaný obranný postoj. Druhá strana nechápe, proč se tak ježíte, ale vy se tím jen snažíte se s tím vypořádat a otupit nepříjemné pocity.

To zvládnu. Nepotřebuji tě.

Extrémně soběstační lidé bývají mnohem citlivější, než by se na první pohled mohlo zdát. Odmítnutí se zdánlivě nebojí, ale ve skutečnosti se mu vyhýbají, jak jen to jde. Snaží se mu předcházet tím, že vytvářejí dojem, že vše zvládnou, dokážou, zařídí. Bohužel za to často platí pocitem samoty a nepochopení, které si ani neuvědomují a spíš se svému okolí jeví jako neklidní až znudění. Pravá příčina je ale opět jinde.

Poznali jste? Hlavně žádnou paniku, buďte na sebe vlídní. Sluší se připomenout, že sem tam se v nějakém bodě najde každý z nás a není to nic mimořádného. Pokud jste ale nalezli shod víc, mohou vám už zásadněji komplikovat život a stojí za úvahu se tím více zabývat. A případně i vyhledat radu psychologa. Už jen to, že to s vámi rozebere a mnohé reakce vám vysvětlí, vám hrozně uleví. A pro příště se ve svých pocitech už mnohem lépe vyznáte a naučíte se s nimi pracovat.

Zdroj: psychologytoday.com