Jestli nás pandemie něco naučila, tak to, že dokážeme vyjít s málem. Nepotřebujete deset stejných bílých triček, stačí i jedno, ale kvalitní. Takové, které vydrží víc než jedno vyprání a není hned na vyhození. A je pravděpodobné, že tento trend bude z nastupujícím zdražováním ještě zesilovat. Chodit do second handů, dávat své nenošené oblečení na nejrůznější bazary, nakupovat na netu přes weby, které se na zboží z druhé ruky specializují, výměna trendy kousků mezi kamarádkami nebo i přešívání věcí je čím dál tím více v kurzu.
Podle Nadace Ellen MacArthur, která se podpoře udržitelnosti věnuje, se výroba oděvů od roku 2000 celosvětově více než zdvojnásobila. To dokazují i informace ze Světového ekonomického fóra. Podle nich se z tohoto množství zakoupí jen zhruba 60% oděvů, ale spotřebitelé si nakonec nechají jen polovinu. Což ve finále znamená, že zhruba obsah jednoho popelářského auta plného oblečení je každou vteřinu spálený nebo vyhozený na skládku. V Česku končí na skládkách téměř 200 000 tun použitého textilu. Jde především o levné oblečení z Číny, které prodávají řetězce po celé republice. Výrobci textilu totiž bohužel neprovozují systém zpětného odběru. A ani kontejnery na staré oblečení situaci úplně neřeší. To, co do nich vyhodíte, se ručně třídí a využije se zhruba 40 %. Zbytek se odváží na skládku. Vytříděný použitý textil se pak prodává do mimoevropských zemí, kde většinou nevyhovuje kvůli podnebí či odlišné kultuře.
Nová sukně ze starého trička
Módní značky jsou stále více kritizovány za to, že přispívají ke znečišťování životního prostředí. Největší problém spočívá v objemu nechtěného oblečení. Agentura United States Environmental Protection Agency uvedla, že jen v roce 2018 Američané vyhodili na skládky přes devět milionů tun oblečení a obuvi. A spoustě lidí tohle plýtvání začíná opravdu vadit. I proto mnoho módních značek dnes buduje pro své zákazníky vlastní programy upcyklace, recyklace nebo dalšího prodeje vytříděného zboží. Ve vlajkové lodi H&M ve Stockholmu například můžete nechat své nechtěné oblečení předělat na nové, a to pomocí systému recyklace LOOOP, který funguje přímo v obchodě. Zákazníci tu mají jedinečnou příležitost sledovat stroj o velikosti kontejneru, jak jejich staré tričko mění třeba na novou sukni.
Členové věrnostního klubu za to zaplatí 100 švédských korun, pro nečleny je poplatek 150 švédských korun. Celý výtěžek poté putuje na projekty spojené s výzkumem materiálů. Hlavním cílem společnosti je, aby byly do roku 2030 veškeré její materiály recyklovány nebo získávány udržitelnějším způsobem. V roce 2019 byl poměr takto získaných materiálů podle jejích dat již 57%.
Frustrace z nadbytku
Podobně jsou na tom i čeští návrháři. Např. projekt Sapience Barbory Procházkové rozvíjí a kultivuje fenomén domácího šití. Na svědomí má originální nadčasové střihy a díky vlastním kurzům vrací zájemce k alternativním možnostem obohacení vlastního šatníku.
Mladší generace tuto možnost vítají. Frustrace z nadbytku a nadprodukce, je pro ně dnes již tak zásadní, že s otevřenou náručí vkládají do produktu vlastní čas a kreativitu. „V mém projektu není autorství důležité: podstatné je, aby měl člověk ze sebe a svých činů radost a oděv nosil,“ popisuje Procházková, která s projektem začala před dvěma lety v rámci své diplomové práce na pražské UMPRUM.
Konopí jako nová bavlna?
Módní průmysl v současnosti zodpovídá za deset procent ročně vyprodukovaného oxidu uhličitého, což je více než mezinárodní lety a lodní doprava dohromady. To si uvědomuje například i firma Levi’s, která před časem uvedla na trh kolekci Wellthread. Ta je vyrobená z konopí, což je velký ekologický trend. Klasická džínovina se sice běžně vyrábí z bavlny, která je přírodním materiálem a tedy přirozeně rozložitelná, ale její produkce je velmi náročná na spotřebu vody. Při výrobě pouhého jednoho bavlněného trička se spotřebuje zhruba 2700 litrů vody! Konopí tak v tomto ohledu rozhodně boduje.
foto: Levi’s
Jak a kde?
Slow fashion však nejde jen o výroby oděvů vliv na životní prostředí, ale důležitým faktorem jsou i špatné životní podmínky v továrnách, kde rychlá a levná móda vzniká. I proto vzniklo v roce 2013 Hnutí Fashion Revolution, které chce lidem připomínat tragickou událost v Rana Plaza v Bangladéši. Kvůli špatné statice továrny a dostavění pater bez povolení, tu došlo ke zřícení budovy, při kterém zahynulo 1134 zaměstnanců a dalších dva a půl tisíce lidí bylo zraněno. Právě tato událost upozornila na katastrofální podmínky, ve kterých vzniká móda celosvětově známých značek. V roce 2015 pak hnutí odstartovalo kampaň, během níž se zákazníci po celém světě ptali, přes účty značek na sociálních sítích pod hashtagem #WhoMadeMyClothes, na způsob vzniku svého oblečení.
Zářný příklad Kate
Známou módní ikonou recyklace je vévodkyně Kate, která se doslova vyžívá v nošení stejného oblečení. Mezi oblíbené návrháře manželky prince Williama patří Alexander McQueen, který vévodkyni přešívá modely na mnoho způsobů. Na významné události i běžné nošení si klidně bere šaty, které už měla mnohokrát na sobě, ačkoli by si ve svém postavení mohla dovolit každý den jiné. Pro ni je to ale otázka stylu a prestiže, ukázat světu, že to jde. S grácií a elegancí. Například v těch puntíčkovaných šatech jsme ji mohli vidět už mnohokrát. A řekněte, sluší jí to o to méně?
Zdroj: www.panaprium.com, www. glamour.com, www.cnn.com, www.enviweb.cz, www.europarl.europa.eu, about.lindex.com, www.hm.com, Ellen MacArthur Foundation
