Povídat si s talentovanou a světově uznávanou výtvarnicí je velmi osvěžující. I proto, že její pohled na svět se v mnohém podobá pohledu dítěte, které na všem vidí to lepší.
Eliška Podzimková miluje nejen malování a fotografování, ale i cestování či dobré jídlo, které náš život obohacuje po všech stránkách. A vrací do něj tolik potřebnou radost i hravost.
Vaše jméno je spojené s technikou dokreslování fotografií. Jak byste ji představila někomu, kdo o ní nikdy neslyšel?
Nejsem tvůrce této techniky, kombinace ať už třeba hraného filmu s animací, nebo fotky s ilustrací tu už byly několikrát. Není to sice tak obvyklá technika, ale mě hodně oslovila a baví mě. Líbí se mi propojení reality a fantazie. Je skvělé, že se tak dá uchopit jakékoli téma. V podstatě pracuji tak, že si vyberu a vezmu fotku, do které vymyslím, co nakreslím. A někdy je to naopak, někdy mám nějakou vizi ilustrace a potřebuji konkrétní fotku. Tak hledám místo, kde bych ji mohla vyfotit.
Fotíte si i jen tak pro radost, nebo je zatím vždy už nějaký nápad či cíl?
Fotím hodně, poslední dobou hlavně na analogový foťák. Všechny fotky si ukládám, mám v tom svůj systém, takže když pak potřebuju dohledat nějakou fotku k ilustraci, mám tu možnost. Ale fotím si i jen tak pro radost, moc mě to baví.
Tak si říkám, co vidí výtvarník, když jde jen tak po ulici nebo v lese? Obrazy?
Někdy, když mám klid a hlavou se mi nehoní kupa myšlenek na to, co mám udělat a jaké úkoly odbavit, se mi stane, že si v daném prostředí představuji různé ilustrace, které by ho mohly dotvořit, oživit nebo ozvláštnit. Takové věci mě napadaly často v New Yorku, kde jsem chvíli pracovala, to město je na snění tohoto typu jako stvořené. A teď mám zase „období přírody“, kdy se mi ilustrace honí hlavou při procházce v lese a podobně.
foto: Eliška Poodzimková
Pamatujete se na své první dětské kresby? Co na nich bylo?
Myslím, že to byla naše labradorka Cecila, tu jsem kreslila pořád dokola. Brácha zase kreslil neustále čerty. Všichni jsme pak doma nosili trička s jeho čerty nebo mojí Cecilou.
Chválili vás doma či ve školce, jak krásně malujete?
To nevím, já jsem asi zas tak krásně nemalovala. Ale pořád jsem vymýšlela a vytvářela různé věci, třeba s mámou, která je také výtvarnice, takže hezkých vzpomínek máme plno.
Vím o vás, že cestuje docela často a ráda. Která z navštívených zemí vás nejvíc ovlivnila?
Momentálně je to Tanzanie, kam se se svojí přítelkyní Julií vracím každý rok. Jezdíme tam moc rády, tahle země nám dost přirostla k srdci. Naše první cesta vedla na Zanzibar, což je taková tropická destinace, kam všichni míří hlavně chytat bronz na bílou pláž. Je ale škoda, že většina turistů pozná jen to. Za zdmi resortu je okouzlující život. Místní lidé jsou nesmírně milí a vstřícní. Jsou hrdí na svoji kulturu, ať už je to hudba, umění, nebo třeba batikované látky. Jezdíme tam dost často, proto jsme se i rozhodly sepsat naše vzpomínky a tipy do knížky. Až bude hotová, nachystáme k ní zase takovou menší interaktivní výstavu.
Když s přítelkyní cestujete, ochutnáváte rády místní pochoutky? A co máte ráda z naší kuchyně?
Myslím, že ochutnání lokálních specialit patří k celkovému poznání země a její kultury. Většinou se ptáme na doporučení místních, oni sami vědí nejlépe, kam na jakou dobrotu zajít. S jídlem se navíc v každé kultuře pojí i spousta zvyků, což je také fascinující. Například ve zmíněné Tanzanii nám naši přátelé doporučili vyzkoušet klasickou kaši ugali se špenátem. Ochutnání pokrmů přímo v zemi, pro kterou je jídlo typické, je tím nejlepším zážitkem, ale jsem ráda, že spoustu cizokrajných dobrot je možné poznat i u nás. Nebo na ně aspoň nakoupit suroviny a nachystat si ty dobroty doma. My nejradši vaříme právě různé pokrmy z cest, na které máme recept od našich kamarádů. Mám ráda tradiční i moderní českou kuchyni.
Nedávno jsme navrhla i podobu obalu pro prémiový rum Don Papa. Jak k tomu došlo?
Don Papa mě oslovil ke spolupráci, začali jsme vytvořením několika obrazů. Vydala jsem se na Filipíny, odkud Don Papa pochází, což mi umožnilo načerpat spoustu inspirace, ale rovnou i materiálu k tvorbě. Byla to skvělá příležitost a zkušenost. Vzniklo tak několik obrazů, na kterých filipínská džungle ožila v rozšířené realitě, skrze mobilní aplikaci Artivive. Letos jsme naši spolupráci posunuli ještě dál a vznikla zmíněná obalová tuba pro rum. Don Papa dlouhodobě spolupracuje s umělci a mně osobně je ctí, že jsem mohla být prvním českým výtvarníkem, který u nás takovou tubu vytvořil. Navíc je vůbec první tubou, na níž byla použita rozšířená realita, několik ilustrací z ní se v mobilní aplikaci rozpohybuje podobně jako předchozí obrazy, stačí na tubu jen namířit telefon se spuštěnou aplikací. Mám z celého projektu radost a čekám, kam dál ještě bude tuba putovat.
Jak vzpomínáte na čas strávený na Filipínách?
Filipíny jsou obrovské, čítají tisíce ostrovů. Některé jsou více turistické, některé méně. Já jsem navštívila ostrov Negros, který je domovským ostrovem Dona Papy. Nejezdí na něj tolik turistů, ale rozhodně je tam hodně věcí k vidění. Krásná příroda, moc milí lidé. V hlavním městě Bacolod je silná umělecká scéna. Bylo velmi zajímavé bavit se s místními o tom, kam filipínští umělci směřují.
Nebývalý úspěch zaznamenala vaše výstava k Malému princi. Četla jste ho opravdu ráda? Není ten příběh vlastně smutný?
Spíš nabádá k tomu, aby společnost nebyla smutná, což mi přijde naopak pozitivní. Vlastně se o to snažím i ve své tvorbě. Je to takový průnik Malého prince a mých projektů. Chtěla bych, aby si dospělí nezapomínali hrát a nevraceli se do dětství jen ve chvíli, kdy mají sami děti. Myslím, že hravost nám z života postupem času mizí a chybí nám. To já osobně vidím v Malém princi jako hlavní poselství. Možná, že až si ho přečtu v pozdějším věku, uvidím tam jiné poselství, ale taky proto je ta knížka tak geniální – na každou věkovou kategorii působí jinak a každý si tam najde sebe v jiné situaci. Těší mě, že se výstava líbí a že stále putuje. Příští rok se chystáme na Slovensko a pak možná i do Dánska a do Francie.
Když čtete knížku, napadne vás někdy, že byste ji ráda ilustrovala?
Poslední dobou mám tendenci vracet se ke svým oblíbeným knížkám a jednou z mých nejoblíbenějších autorek je Astrid Lindgrenová. Všichni znají její Děti z Bullerbynu nebo Pipi Dlouhou punčochu. Jsou skvělé, ale má i méně známé knížky, které jsou nicméně také senzační. Ilustrovat knížku z její tvorby by mě, myslím, moc bavilo.
V mládí jste se úspěšně poprala s vážnou nemocí, což teď splácíte i tvorbou pro nemocné děti seriálem Plešouni. Jak to s ním vypadá?
Probíhalo delší řešení z oblasti produkce, není úplně jednoduché sehnat na projekt finance, protože nespadáme ani do sféry zdravotnictví, ani do sféry filmu. Teď se, doufejme, podaří vytvořit první dvě epizody, které budeme mít takzvaně v ruce a budeme mít dále co ukazovat. Věci se daly konečně zase do pohybu. Před nedávnem mi animátoři a kreslíři poslali rozkreslenou postavičku Emy, což je nejlepší kamarádka naší hlavní postavy Tobiáše, a mám z toho opravdu radost.
Máte nějaké nesplněné přání?
Začnu přáním pro svět. Přála bych si, abychom si víc hráli a víc si užívali života a neřešili jen práci a peníze. Chápu, že je to důležité, ale je stejně důležité dělat si radost. Totéž bych popřála i sobě. Snažím se to praktikovat, ale někdy si to také musím připomínat.
Eliška Podzimková
Tvořila pro magazín Vogue, Jamieho Olivera či Tomáše Kluse. V Národním muzeu se díky ní uspořádal závod ryb. Její putovní výstava Malý princ přináší radost malým i velkým. Projektem Plešouni přibližuje svět onkologicky nemocných dětí. Jako první na světě rozpohybovala tubu oblíbeného filipínského rumu.
