Nedávno jsem měla narozeniny. Předem přiznávám, nemám je nikterak v oblibě. Slavit, že jsme zas o rok starší, je vlastně divný. I když. Dožila jsem se, takže asi dobrý vlastně! Co ale vážně nemám ráda, je bilancování. Zvlášť o narozeninách. Co se mi povedlo, co ne, co chci ještě stihnout…

A pak jsem si vzpomněla na film The Bucket list s Jackem Nicholsonem a Morganem Freemanem. Pamatujete si na něj? Dva postarší chlápci se sejdou v nemocnici a ač oba vážně nemocní, rozhodnou se, že lepší čas na splnění životních přání a tužeb už pravděpodobně nenastane. A tak je sepíšou, a navzdory nesouhlasu svého okolí si je rozhodnou dopřát.

Vždycky, když mi život naservíruje nějaké další trable, tak si na tenhle příběh vzpomenu. Je v něm totiž naděje. Naděje, že to, jak žijeme, máme opravdu jen ve svých rukou a čekat na to, že nám naše přání splní druzí, nebo, že k nám přijdou tak nějak mimochodem sama, je bláhové. A uznávám, každý z nás by svůj seznam životních přání měl mít.

Když už ne sepsaný, tak alespoň v hlavě. Aby bylo na co těšit, co plánovat, o čem snít… Pokud ovšem nejste jako moje kamarádka Kamila (mě zabije, až si to přečte), která ze všeho nejvíc touží po kabelce od Hermès. Ponechme stranou, že jsou vesměs ošklivé a že z principu je totální šílenost, byť jen uvažovat, o kabelce za čtvrt mega. Podstatné je, že Kamila se kvůli tomu trápí. V hloubi duše moc dobře ví, že ji nikdy mít nebude, a přijde si kvůli tomu neschopná a neúspěšná.

Být odvážnější

Zdá se to jako malichernost, ale já bych to nepodceňovala. Ona totiž otázka, jestli si máme dávat malé nebo raději velké cíle, je celkem důležitá.

Já tedy smekám před každým, kdo se nelekne a netroškaří. Tak třeba Lucie – další z mých kamarádek – se před lety hecla, a navzdory dvěma puberťákům na krku, si konečně dodělala vysokou. Klobouk dolů, ve čtyřiceti. Anebo Klára. Ta, jen co dítě odmaturovalo, prodala dům, který úspěšně vysoudila na svém záletném manželovi, a odstěhovala se na Fuerteventuru. Vede tam malé bistro a surfařskou školu, a tahle šťastnou jsem ji ještě nikdy neviděla. A do třetice musím zmínit i sousedku Veroniku. Tu vyhodili z práce, a tak si řekla, že si konečně splní sen a rozjede něco vlastního. A založila e-shop. S designovými věcmi, které nikdo jiný nenabízí. A má úspěch. Mít takovýto cíl a splnit si ho, musí být úžasný. Závidím jim. Ne to, že to dokázaly, k tomu jim tleskám, ale že ten plán vůbec měly.

A tak beru do ruky tužku a začínám ten svůj seznam splněných přání taky psát. Jako první bod mám: BÝT ODVÁŽNĚJŠÍ! Dál zatím nevím, ale řeknu vám, že takhle se dají i ty narozeniny docela dobře přežít. Přeju vám, ať to máte stejně.

O autorce…

Kdo je Rozálie Olmerová?
To právě nikdo neví! Chce totiž zůstat inkognito. Prý, aby jí rodina a přátelé nezabili, až se o nich rozepíše. Ale co, takových autorů už historie zažila. I dost slavných. O Rozálii víme jen to, že má tři děti (časem se prý asi dozvíme i pohlaví), manžela a bydlí v domečku kousek za Prahou. Svůj věk prý neprozradí ani náhodou, ale za to nám na sebe práskla, že nerada vaří, ale o to raději čte. Když to jen trochu jde, tak běhá se psem po lese a ze všeho nejvíc miluje cestování. A taky ráda píše, takže od teď se můžete těšit na další její osobité postřehy. Věříme, že vás budou bavit.