Každý z nás občas zalže. Vědomě, nevědomě, zištně nebo ze strachu…. Důvodů mohou být tisíce, ale už vás někdy napadlo proč to děláme? Opravdu je upřímnost tak bolestná? A jsou situace, kdy se lhát opravdu může?
„Jsou lži vhodné a lži nevhodné. Inteligentní člověk to snadno odliší,” říká ve filmu Zámek v Čechách Jiřina Jirásková, co by Elizabeth Anna Marie, hraběnka z Lansdorfu a ze Scheinbergu. Jedna z nejrozmilejších filmových hlášek co znám. A zároveň slušný důvod k zamyšlení. Takže někdy je lhát vlastně dovoleno? A kdy?
Vyrůstala jsem s myšlenkou, že lhát se smí jen v ohrožení života. Všechny ostatní varianty byly zamítnuty jako neslučující se se slušným vychováním. Jenže ukažte mi někoho, kdo přizná i tajně snědenou čokoládu či prolustrování celého bytu za účelem nalezení poschovávaných vánočních dárků. Nikdo. Nikdo soudný a při smyslech to na sebe dobrovolně nepráskne. A proč vlastně? Bojíme se trestu? Odsouzení? Že nás nebudou mít rádi?
Za vším hledej inteligenci
Kdysi jsem viděla v televizi jeden zajímavý dokument. Vědci se pokusili zjistit vazbu mezi mírou inteligence a lhaním. Do prázdné místnosti bez oken umístili zavřenou bednu. Pak vzali skupinku několika dětí a každé z nich postupně nechali v místnosti pár minut o samotě. Ještě před tím ale dětem řekli, že se do bedny nesmí podívat. Veškeré dění v místnosti snímala po celou dobu kamera. Podívaly se všechny. Ale jen některé to později při rozhovoru přiznaly. Když se pak porovnala jejich inteligence s výsledky, bylo to prý zcela průkazné. Pravdu řekly jen ti prostší. Ti chytřejší bez zaváhání zalhaly. Závěr studie byl tedy jasný, čím vyšší IQ máme, tím nám činí zapírání nebo blafování menší problémy. Měla tedy hraběnka z Lansdorfu a ze Scheinbergu pravdu? Jenže co morálka?
Na tenkém ledě
Asi se shodneme, že lhát někomu do očí je špatné. Jenže říkat vždy a za všech okolností pravdu, také není pokaždé zrovna výhra. Na druhou stranu může zachránit nejeden vztah. Partnerský, kamarádský, pracovní… Občas totiž stačí mlčet. Nebo říct jen něco neurčitého a víc to nerozebírat. Absolutní upřímnost dokáže i pěkně ranit. A ani nemusíme vytahovat téma nevěry. Úplně postačí dotaz na vzhled či právě přednesenou prezentaci na poradě… Zkrátka šmahem všechny lži jen tak zavrhnout nelze, důležité je, jak nás ovlivní, co jimi chceme získat a jak ublíží či neublíží druhým. V tomto ohledu se lži dají rozdělit podle čtyř barev.
- Bílá lež se dá označit za nevinnou. Když ji vyslovíme, chceme především pomoci druhým i za cenu tohoto morálního poklesku. Dá se říci, že z tohoto typu lží má vždy vzejít něco dobrého, my nebo ten komu jí říkáme, se díky ní má cítit lépe a vždy je vyslovena s tím, že nemá nikomu ublížit.
- Šedá lež – to jsou všechny ty drobné i zásadnější upravené skutečnosti, které běžně vypouštíme z úst. Většina lží, které říkáme, je šedá. Nejčastěji se jimi snažíme získat nějakou výhodu, zamaskovat své špatné chování nebo se prostě světu ukázat v lepším světle. Nechceme nikomu cíleně ublížit, jen prospět sami sobě.
- Černá lež už je s morálkou výrazně na štíru. Od šedých lží se ty černé liší hlavně tím, že je říkáme, i když víme, že druhému ublížíme. Vznikají z čirého sobectví, sobě chceme prospět a na druhé při tom nehledíme.
- Červená lež je ta nejhorší. Vzniká z těch nejhorších pohnutek – pomstychtivosti, zrady, touhy ublížit. Červené lži se nejčastěji objevují v pošramocených vztazích, kde chceme druhého zasáhnout na tom nejcitlivějším místě a tak si klidně vymyslíme velmi ošklivou lež, jen aby ten druhý trpěl. A samozřejmě sem patří pomluvy, u kterých se ospravedlnění nedá najít asi nikdy.
Ženy vedou
Zajímavé je, že ačkoli všichni lžeme plus minus stejně často, podle průzkumů jsou mnohem lepší lhářky ženy. A také jim lži vadí méně než mužům. Zejména ty šedé. Nejčastěji neříkáme pravdu o svém věku, váze, vzdělání, počtu milenců, ceně nového svetru či vypitých sklenkách vína. Dokonce nám ani nevadí, když lže někdo nám, tedy v případě, že nám tvrdí něco hezkého. V hloubi duše samozřejmě víme, kde je pravda, ale když se to tak pěkně poslouchá. Takového člověka pak máme paradoxně raději než toho brutálně upřímného. Za zvýšení sebevědomí nám nějaká ta menší i větší lež zjevně stojí. A rádi ji odpustíme. Utěšovat se můžeme tím, že lež, která nás potěšila, byla zrovna ta vhodná.
Jak poznáte lháře?
Řeč těla je neúprosná a některá gesta prozradí mnohem více, než je nám milé.
Když lžeme, tak nejčastěji:
- si zakrýváme rukou ústa
- cítíme se zranitelní, takže jsme nervózní, poklepáváme nohou nebo prsty, ošíváme se, hrajeme si s vlasy
- udržujeme až nepřirozený oční kontakt, který vychází z potřeby druhého přesvědčit
- dýcháme rychleji a více zhluboka. Lhaní zrychluje srdeční tep.
- nejsme uvolnění a podvědomě hledáme únikovou cestu. Stavíme se čelem ke dveřím, když sedíme, stoupáme si apod.
- opakujeme se a říkáme zbytečně moc detailů
Zdroj: www. changingminds.org, www.psychologytoday.com, www. sintelly.com
