„Doba cestování moc nepřeje. Ovšem zase nám dává možnost poznat lépe svoji zem,” myslí si herečka a máma dvou dětí Petra Špindlerová.

Moje máma, která se bojí cestovat do vzdálenější či exotických zemí, mi stále vyčítala, že vozím svoje děti všude možně a Českou republiku skoro neznají. Vždycky jsem jí oponovala slovy: „Po Čechách můžou jezdit za svoje, až začnou chodit na brigády a budou chtít něco samy objevit. Z našeho cestování na divoko, budou mít na to ty nejlepší zkušenosti.”

Možná teď nastal ten správný čas. Nejedou sice samy, na brigádu ještě nemají věk, ale i tak si výlety po naší vlasti moc užívají.

Jen tak se toulat…

Zásada číslo jedna je, úplně se vyhnout dálnici a jen tak křižovat krajinu. Objevovat malebná města a Bohem zapomenutá místa.

Vždycky máme nějaký cíl, ale je jedno, jestli tam přijedeme dřív nebo později. Zdá se mi, že momentálně je čas naprosto relativní.

Při jedné takové cestě na Vysočinu k naší babičce, jsme zavítali do městečka Bystré. Leží na rozhraní Východočeského kraje a Vysočiny. Právě sem situoval režisér Vojtěch Jasný svůj slavný film “Všichni dobří rodáci”.  Natáčel na malém náměstí s dobovou radnicí a v kostele sv. Jana Křtitele.

Tyto dvě budovy od sebe dělí hlavní silnice, která není nijak frekventovaná a malý park kolem kostela. Na “hlavní” je taková roztomilá cukrárna, kde se zastavil čas. Skvělá příležitost na zákusek a čaj do ruky. A místo do cukrárny se posadit na lavičku a kochat se výhledem na věže kostela nebo si v hlavě přehrát kousek filmu. K němu neodmyslitelně patří i scéna, kdy omylem zastřelili pošťáka u vápenky.

Vápenku najdete za městem v polích. Sedí tam úplně stejně jako tenkrát. Zaparkovali jsme auto na kraji silnice s krásnou alejí a stoupali po polní cestě. Děti byly nadšené.  Dokonce vysvitlo sluníčko a my měli pocit, že jsme se ocitli ve filmu. 

Doslova a do písmene. Najednou, když jsme se chystali na vápenku vylézt, obrovská rána. Někdo vystřelil!! Strašně jsem se lekla a úplně ve mě hrklo. V tu chvíli jsem měla před očima naprosto živý záběr z filmu, jak pošťák padá k zemi…… Panebože!

Ať nás nikdo nezastřelí…

Děti začaly utíkat pryč a moje dcera na mě zoufale volala: „Mami rychle, rychle, přidej, poběž, ať nás někdo taky nezastřelí! Já se chci dožít aspoň osmdesáti!” V tom další rána. Prásk!

Vzali jsme nohy na ramena a pelášili k autu. Zabouchli jsme dveře a sotva jsme popadli dech, začali jsme se šíleně smát. Byl to zvláštní, nezapomenutelný zážitek. Celý zbytek dne děti nemluvily o ničem jiném. Večer jsme si samozřejmě museli film pustit. Pan Vojtěch Jasný nám připravil magický moment.

---

---