23. března nás ve věku 89 let navždy opustila zpěvačka světového formátu a první dáma českého šansonu Hana Hegerová.
Narodila se 20. října 1931 v Bratislavě. V rodném listě měla sice napsáno Carmen Mária Štefánia Farkašová-Čelková, ale proslavila se jako Hana Hegerová. Jméno si změnila v padesátých letech během angažmá v žilinském divadle. „Lidé by si mohli myslet, že špatně hraju a navíc mám jméno Carmen,“ vysvětlovala.
ZAČALO TO INZERÁTEM Z NOVIN
Po studiu na gymnáziu šla pracovat do strojíren v Komárně. Ale zlákal ji kurz herectví. Vydala se do Bratislavy, kde nakonec díky prodané briliantové broži a Ottovu naučnému slovníku od maminky, dva roky žila. Velmi skromně. Bydlela v podnájmu, v divadle brala 640 korun hrubého za měsíc. Když přišla nabídka od Rudolfa Cortéze 180 korun za koncert s tím, že jich bude dvacet do měsíce, neváhala. Přitom ani nedoufala, že se nakonec právě díky zpěvu stane slavnou.
Režisér Jiří Krejčík si ji všiml v roce 1954 a obsadil ji do hlavní roli ve filmu Frona. Díky natáčení se tak Hana Hegerová dostala do Prahy. Začala vystupovat v pražském divadle Rokoko, kde se o ní mluvilo jako o tajemné Slovence s nádherným altem. Účinkovala i v Semaforu a Suchý se Šlitrem ji pak obsadili do filmového muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Při natáčení potkala i svou životní lásku, režiséra Janka Roháče.
SPORT, TLAČENKA A CIBULE
Největším jejím zahraničním úspěchem bylo účinkování v pařížské Olympii Bruna Coquatrixe, kde ji majitel nabídl být hostem Gilberta Bécauda a Juliette Gréco. U firem Decca a Philips vydala i několik desek, kde zpívala francouzsky i německy. V Hamburku ohromila publikum. Po srpnové okupaci Československa ji doma čekaly už jen zákazy, a dokonce půl roku v pankrácké věznici, kvůli křivému obvinění z krádeže. Později vzpomínala, jak kruté pro ni bylo poznání, když vás zavřou do místnosti, kde zevnitř chybí klika a vy víte, že nemůžete ven.
Během let se vypracovala na šansoniérku světového formátu. Vždy ji záleželo na tom, co zpívá, potřebovala věřit každému slovu, prožít ho a posluchače ohromovala svým neuvěřitelně procítěným, jedinečným projevem. Jejím z jejích nejsilnějších alb je Dík, Hana Hegerová zpívá texty Pavla Kopty. Písně jako Lásko má, Milord či Tak to na tom světě chodí patří k tomu nejlepšímu, co kdy u nás bylo nazpíváno. Její přednes byl tak originální, že už ho jen málokdo překoná.
Všichni, kdo ji milovali, fandili či rádi poslouchali ví, že je nenahraditelná. Uměla pohladit lidskou duši či srdce písničkou, úsměvem… Ale také dokázala překvapovat svými netradičními zájmy. Byla totiž velkou fanynkou fotbalu i hokeje a ráda chodila do hospůdek s přáteli. Neodolala povídání s Hrabalem a podle blízkých byla velkou milovnicí tlačenky s cibulí.
V posledních letech kariéry, kterou ukončila v roce 2011, byl jejím hudebním kolegou klavírista Petr Malásek. Pracovat spolu začali, když mu bylo pouhých pětadvacet let. Později přiznal, že spolupráce se šansoniérkou Hanou Hegerovou mu naprosto změnila život.
