Horolezec Marek Holeček: „Uděláš jeden špatný krok a jsi mrtvý.“

foto: Albatros Media

Jako malý si vyzkoušel atletiku, plavání i gymnastiku. Nakonec ho ale uchvátilo lezení. Dnes pro něj extrémní hranice neexistují. Marek Holeček se pouští do všeho, co mu nabídne rozhled a svobodu.

Patří k evropské špičce v horolezectví. Zlatý cepín získal spolu se Zdeňkem Hákem za prvovýstup Ufo Line na Chamlang (7321 m) v Nepálu. Je to už druhé nejvyšší světové horolezecké ocenění této dvojice, které se přirovnává v horolezeckém světě k Oskarům ve filmovém průmyslu.

Kdy jste poprvé někam vylezl a jaký to byl pro vás pocit?
Ha… to vůbec netuším. Začnu první vylezenou skálou, respektive pískovcovou věží, což bylo ve čtyřech letech. Ta splňovala též atributy vylezených vertikálních metrů, kde vršek nabízel rozhled na okolní svět pohledem ptáků. Jinak má první výprava do velkých mimoevropských hor se uskutečnila až v roce 1997. Bylo mi tehdy krásných 23 let a odletěli jsem s Fildou Šilhánem za velkým himalájským průšvihem. Tak zvaně vyřešit jeden z problémů alpinistického snažení, o kterém jsme se dočetli v renomovaném britském časopisu Climbing.

To chtělo velkou odvahu…
Jo, mládí nemá strach. Má jen touhu, energii, ale prd zkušenosti. Samotný výstup tehdy na Mt. Meru, tak zvanou Žraločí ploutev, která se špičatí v Garhwalském Himálaji skončil výpraskem. To mě ovšem neodradilo. Uběhla bezmála další desítka výprav a jedno desetiletí, než se uzavřel tento příběh, kdy jsem dokončil sen z roku 97. Už to bylo bez Fildy, který popíjel drinky v nebeském báru. Cesta „Filkův nebeský smích“, která vznikla na tento nádherný kopec, tak nese napořád v sobě vzpomínku na přátelství a naše pionýrské objevování hor.



Jak to má horolezec v sobě srovnané ohledně smrti?
Jednoduché jak facka, pravidla jsou naprosto stejná pro jakéhokoliv jiného pozemšťana, neboli jsme křehcí, zranitelní a smrtelní. Jedno horolezecký rčení zní, uděláš jeden špatný krok a na zbytek života jsi mrtvý. Podle toho se řídím. Čili užít si krás na ostré hraně, plnit si sny a dělat přitom nové tvůrčí kroky. To přináší i hluboké uspokojení včetně zážitků. Pravdou je, že každý jedeme ze stanice start do stanice cíl. Kolik stihneme věcí po cestě, je na nás.  

Kolikrát jste zažil bílou tmu a co člověk při tom zažívá?
Nespočetněkrát mi zmizel svět přímo před očima. Zdaleka to nebylo jen ve vysokých horách, ale třeba i na běžkách. Rozdíl je však diametrální. Pokud nesjedete z běžeckých tratí, tyčoví vás dovede k vyhřátým obydlím. V horách čekáte na místě, než protivenství opadne. Většinou se bílá tma spojí s uragánem a sněžením včetně hlubokého mrazu. Utéct se nedá, jelikož během chvilky jste promrzlý jak rybí filé a v terénu ztrácíte rovnováhu. Když vás to chytne uprostřed výstupu, tak vykopete bivak, zalezete do spacáku a čekáte někdy hodiny, ale i dlouhé dny.


Byl jste někdy v situaci, kdy jste měl pocit, že vám jde skutečně o život?

O ten přeci běží stále, již od početí. Tím, že se dostávám do situací, kde za špatným rozhodnutím číhá již jenom smrt, nedělá to ze mě hazardéra. Z vlastních zkušeností mohu říci jediné. Pokud bojuji o přežití a je jedno, zda jako betonšlapka uprostřed Prahy, nebo někde vysoko v oblacích, tak se soustředím na zvrácení osudu ve svůj prospěch. Na přemýšlení nad odchodem do věčných lovišť není prostor. Daleko větší obavy a utrpení s tím spojené nastávají, když jde o mé blízké a nemám možnost jakkoliv ovlivnit běh událostí.   

foto: Albatros Media

Vy jste však vydal i několik knih. O čem je ta poslední, Dotknout se duše?
Nová kniha Dotknout se duše je opět plná obrázků ze světa hor a životaběhu… Raději použiji pár slov z doslovu: Zazvonil zvonec a mému pohádkářství je konec. Či prozaičtěji řečeno, kotlík s vodou dobublal, i pára nad ním se rozpustila a ticho zas ovládlo prostor. Těmito slovy bych mohl uzavřít knížku a bylo by. Přesto cítím, že dlužím ještě pár věcí dodat. Nejde jen o historické ohlédnutí, ale mluvíme i o posledním prvovýstupu na Baruntse 7162 v nepálském Himálaji, který se jmenuje Nebeská past. Na konci jsem pak neopomněl napsat: „Měl jsem zase kliku. Musím opět děkovat všemohoucímu za prďácký čas, jenž my byl dán a za skvělé lidi, které mi poslal do cesty. Právě díky jejich světlu, které na mě vrhají, mohu vyjít z přítmí. Bez nich zůstávám jen zrníčkem v poušti, které se pozvolna rozpadne v prach, jenž vítr roznese. Díky Vám přátelé za světlo….“ To možná dá nejlépe nahlédnout na celý ten sled událostí posledního roku, které vedly k sepsání této knížky rozhovorů a dalších lotrovin, do kterých jsem se pustil.
 
Jako první Čech v historii máte 2x prestižní cenu Piolet d´Or – Zlatý cepín. Co to pro vás znamená?
Pro ceny a ocenění jsem nikdy nelezl, jelikož moje motivace je od základu zcela jiná. A co se týče ocenění Piolet d’Or, tak to beru jako celosvětové uznání a pohlazení alpinistického cechu za kvalitní výstup, kde navazuji na dovednosti svých předchůdců v souladu s etickým kodexem. Nejsou za to žádné finance a žádné další hmatatelné benefity, nicméně je to fajn. U sponzorů se, myslím, daleko více cení schopnost referovat o výpravách v médiích. Tím jsou sociální sítě včetně webů nebo časopisy, TV, rádia a přednášky, filmové dokumenty i knihy. Též zpětná vazba k použitým produktům a oblečení. Ale pravda je, že více cen má za následek i barevnější a lesklejší peří.

V čem je horolezectví jiné oproti jiným sportům?
Tkví v tom, že se nejedná o soutěžní sport, je to blíže životnímu stylu, kde není vítězů a poražených. Nehledě na to, že symbolický vršek kopce, je jen nedokončený proces, kdy lezce čeká ještě sestup. Respektive každý si může pohled krásy a přístupu pojmout po svém. Blíž je to k umění, jako malování obrazů. Procházíte galerií a jednomu imponuje tento motiv a druhému jiný. Jen čas a zájem návštěvníků udrží obraz na svém místě. U ostatních barvy vyblednou, nebo je překryje jiný námět.   
 
Leze po skalách i vaše dcera Viktorka?
Na nervy leze skvěle, jelikož je to zdravá neposedná princezna. Lezení na skalách jí zatím moc nebere, ač má příležitost i dovednosti. Využije toho jen někdy. Jinak se honí pod skalami v lese s jinými dětmi a přiběhnou akorát, když mají hlad nebo chtějí udělat houpačku, pověsit hamaku. Jinak je slyším vždy někde šťastně vřískat a hlučit, což je známka spokojenosti. Nicméně již od šesti let tančí na tyči, neboli dělá pole dance a akrobatí i na šále, což je aerial sillks. To jí baví a náramně jí to jde. Jak si to našla se mně neptejte, nevím.
 
Předpokládám, že se letos někam chystáte. Kam to bude?
Chtěl bych se pokusit dokončil svůj letitý sen, zdolat osmitisícovku v pákistánském Karákoramu.




Líbí se vám článek? Sdílejte jej ve svém profilu.

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Share on whatsapp

Související