Venku prší a vy netoužíte po ničem jiném, než zalézt pod deku a s oblíbenou knížkou a šálkem čaje se schoulit na gauči a v klidu si číst? Povídka Flirt z knihy povídek „Vůbec o nic nejde“ spisovatelky Barbory Vajsejtlové je k tomu jako stvořená. Užijte si ji.
„Spisovatelkou jsem chtěla být odjakživa a stále nemůžu uvěřit, že se to opravdu stalo, “ svěřila se Barbora Vajsejtlová při křtu své již v pořadí osmé knihy „Vůbec o nic nejde“. Po knížkách pro děti i jejich unavené maminky se vrhla i na knihy pro dospělé. Po úspěšném románu Bokovka, nyní vydala knihu povídek a nutno podotknout, že velmi zdařilou. Své postavy vykresluje velmi věrně – s humorem i nadhledem. Zvláštní důraz klade na pointu každého mikro příběhu – překvapivou a často velmi neočekávanou, což z knihy činí více než jen obyčejný soubor povídek. Spíše jde o hlubší sondu do našich životů i životů všech kolem nás.
„Naštěstí mám slušnou fantazii a nejlepší nápady na zakončení příběhu dostávám při běhu. Příběh ve mě musí nejdříve uzrát, potřebuji ho mít promyšlený do všech podrobností, aby do sebe věci logicky zapadly. A to mi jde právě nejlépe, když se soustředím jen na to, abych vytýčenou trasu doběhla, “ prozradila autorka, jak její povídky vznikají.
Vůbec o nic nejde. Nebo ano?
Někdy se věci zvrtnou způsobem, který by nikdo nečekal. Je ten, kdo si u manžela prosadí volný víkend, opravdu vítěz? Co se skrývá za zdánlivě dokonalým chováním jednoho gentlemana? Je žena špatná matka, když má jedno své dítě radši než druhé? A jak profesionální zloději kradou, tedy shánějí dárky k narozeninám? Povídky o tom, jak důležitá je pro nás láska ve všech podobách, co nalháváme sobě i ostatním a jak umíme být pošetilí i velkorysí… Možná v nich poznáte své známé, příbuzné, kamarády i sami sebe.
Máte chuť si jednu z povídek z knihy Vůbec o nic nejde předčíst? Tady je. Foto: Grada Publishing a.s.
FLIRT
Cestování emhádéčkem v létě považovala za větší peklo než normálně. Vedro, těžký odér zpocených těl, nehybný vzduch a přímo hmatatelné podráždění, které se v něm vznáší. Když se navíc člověk musí každý den kodrcat do práce přes celé město, stráví v prostředcích MHD dvakrát tři čtvrtě hodiny, z nichž každá minuta se táhne k nepřežití. Ráno to ještě šlo, protože se alespoň mohla těšit na práci, která ji bavila. Moc dobře si uvědomovala, jaké má štěstí, že se může realizovat v oboru, který ji naplňuje. Její matka jí sice stále častěji opakovala, že kvůli svému pracovnímu vytížení ani nebude mít čas na to, aby si pořídila děti, ale to byl nesmysl. Souslednost byla právě opačná.
Nebylo to tak, že by neměla partnera kvůli své práci, naopak v práci trávila tolik času kvůli tomu, že byla sama. Proč by měla spěchat do prázdného bytu, kde na ni nikdo nečekal, neměla komu uvařit večeři a podělit se o zážitky z uplynulého dne? Klidně by své pracovní aktivity omezila, kdyby se jí podařilo najít chlapa, který by za to stál. Ale v jejím věku už to nebylo nic jednoduchého. Prakticky všichni její kamarádi už byli ženatí a měli rodiny. A ti, kteří zůstali single, byli takoví zoufalci, že raději zůstane starou pannou, než aby je vzala na milost. V práci to byla podobná bída. Jen dvakrát si dovolila pracovní románek a pokaždé srdečně litovala. Poprvé šla na rande s kolegou, který jí potom druhý den ráno poslal esemesku: „Dobré ránko, beruško. Jak jsi se vypelíškovala?“ Zírala na tu zprávu několik minut, než sama sebe přesvědčila, že se jí to nezdá. Další nekonečné týdny jí potom trvalo, než přesvědčila jeho, že to byl politováníhodný omyl, který se rozhodně nebude opakovat.
Druhý úlet byl ještě horší. Martin, který k nim nastoupil, byl mimořádně atraktivní, proto vůbec neváhala, když ji pozval na schůzku. Výborně se bavili, jiskřilo to, něco vypili a celý vývoj přirozeně směřoval do postele. Kdyby bylo po jejím, strhali by ze sebe šaty už mezi vchodovými dveřmi a pomilovali se klidně na podlaze předsíně, ale Martin ji nesmlouvavě manévroval k posteli. Tam ji pomalu a disciplinovaně svlékl. Chybělo jen, aby z jejího oblečení vyrovnal vedle postele komínek. Položil ji opatrně, jako by byla drahou křehkou věcí, která se může při neopatrném zacházení rozbít. Nahnul se nad ni a pak se zeptal: „Tak jakpak to dneska té naší holčičce uděláme?“ Oblékla se mnohem rychleji, než ji Martin svlékl, a nesmírně se jí ulevilo, když ho z firmy vyhodili ještě ve zkušební době.
Normální nezadaní chlapi ve středním věku jsou zkrátka vzácnější úkaz než jednorožci. Mnohokrát už uvažovala o tom, jak je to vůbec možné. Statisticky přece musí chodit po světě přibližně stejný počet nezadaných mužů i žen ve středním věku. Stejně tak musí být v populaci rovnoměrně rozložen výskyt úchylek, psychických poruch, traumat a divností vůbec. Jak je tedy možné, že má normální ženská s úplně běžnými nároky takový problém najít chlapa? Navíc se v tomhle věku už drasticky snižuje počet příležitostí a míst, kde lze někoho nového potkat. Okruh přátel a lidí, s nimiž se vídáte, je téměř uzavřený, celý den trávíte v práci a na to, abyste šli po večerech někoho balit do baru, nebo dokonce na diskotéku, jste už příliš staří/unavení/hrdí. A když už konečně potkáte někoho nového a potenciálně zajímavého, dřív nebo později se z něj spolehlivě vyklube idiot.
Zatím ještě seznamce vzdorovala, ale nejspíš bude muset časem překousnout svou hrdost a začlenit se do masy veřejně hledajících… Slunce dneska pařilo snad ve stejném okamžiku, kdy se vyhouplo nad obzor, a navázalo tak na sérii pekelných dnů, kdy teplota pravidelně stoupala nad třicet stupňů. Při představě, že se bude muset natlačit do přecpané tramvaje, se jí dělalo už předem zle. V noci špatně spala, byla upocená a podrážděná. Přešlapovala na tramvajovém ostrůvku a těšila se, až si konečně sedne do klimatizované kanceláře. Prý to není vůbec zdravé a z klimatizace vznikají letní angíny a blokády krční páteře, ale pokud by to mělo znamenat, že nebude celý den ulepená od potu, klidně bude mít zablokovaný krk kompletně celé léto.
Konečně tramvaj dorazila. Nastoupila a ve vagonu se rozhlédla okem ostříleného cestujícího. No samozřejmě! Tamhle zabírá dvojsedačku týpek, který rozhodil nohy do stran, a na vedlejší místo si ještě odložil batoh, aby si pojistil, že si vedle něj opravdu nikdo nesedne. Vůbec ho nezajímá, kolik lidí tady stojí, klidně sobecky zabírá dvě místa. Pocítila vztek nejen na toho sedícího sobce, ale i na ostatní cestující, kteří jako ovce raději stáli, než aby se ozvali a usměrnili toho arogantního frajera. Taková tedy ona není. Postavila se přímo před frajírka a vyzývavě se na něj zadívala. Pro spoustu lidí už tohle byl dostatečný pokyn, že se mají stáhnout, ale tenhle se ani nehnul. „Dovolíte? Ráda bych se posadila! Sundejte si prosím ten batoh,“ řekla důrazně. Týpek líně zvedl oči a neochotně sáhl pro batoh. Nohy nechal stále roztažené. S tím si ale uměla poradit, neusměrňovala podobného nevychovance poprvé. Když si sedala, jakoby náhodou vrazila do jeho nohy, která jí překážela, a jakmile ji instinktivně stáhl, svou nohou okamžitě zabrala uvolněné místo. Když frajírek podrážděně zafuněl, zářivě se usmála. Já ti ještě ukážu, ty sobečku!
Náladu jí pokazilo, když o dvě zastávky dál šouravým krokem přistoupila shrbená babička. Hrozně ráda by zůstala sedět, proto se opět vyzývavě zadívala na frajírka vedle sebe. Ale buďto její pohled nepochopil, nebo (a to byla mnohem pravděpodobnější varianta) mu to bylo úplně jedno. Neochotně a s pocitem prohrané bitvy se tedy zvedla a uvolnila důchodkyni místo. A vtom ho uviděla! Nádherný exemplář chlapa stál jen kousek od ní. Vysoký, ramenatý, lehoučce prošedivělé vlasy, výrazně modré oči. Džíny, krátké tričko s límečkem. Kdyby se to stalo ve filmu, musela by být tahle scéna podbarvená dramatickými smyčci, aby se zdůraznila osudovost toho okamžiku. Pohledy hrdinů se potkají, čas se zastaví, srdce bijí na poplach a oba dva vědí, že jsou si zkrátka souzeni. Silou vůle se musela donutit odvrátit pohled, aby na něj nezírala moc neslušně. Když si troufla znovu se na něj podívat, střetla se s jeho přímým pohledem. Usmál se na ni. Měla pocit, že jí mozek přepnul na autopilota, zmizely veškeré intelektuální schopnosti a zůstaly jen vegetativní funkce. Automaticky se usmála zpátky a opět na chviličku odvrátila pohled, aby to snad nepůsobilo dojmem, že se mu nabízí.
Dělili je od sebe tři nebo čtyři lidé a mezi hradbou jejich těl postřehla jeho štíhlou, vypracovanou postavu. Opět se na sebe usmáli. Měl úsměv modela z titulní stránky. To prostě není možné, že by svou osudovou lásku potkala v tramvaji v Holešovicích! Prohrábla si vlasy, aby jim dodala objem, a jen doufala, že nevypadají moc upoceně a zplihle. Ještěže je ráno, kdyby ho potkala až při návratu z práce, bylo by to mnohem horší. Když se znovu setkali pohledem, mrkl na ni. Skoro se jí podlomila kolena. Panebože! Teď už nemůže být nejmenších pochyb, že s ní flirtuje a nejspíš ji i balí! Škoda že se drží madla nad sebou pravou rukou, potřebovala by vidět, jestli na levé náhodou nemá snubní prstýnek. Ale zase ty svaly, které se mu rýsují na pravačce, vůbec nejsou k zahození. Ráda by mu mrknutí oplatila, ale mrkat nikdy neuměla a pokaždé si přitom připadala poněkud slabomyslně. Takže se zase usmála. Hlavou jí zběsile vířily myšlenky. Jak to bude dál pokračovat? Přistoupí k ní a požádá ji o telefon? Nebo s ní vystoupí na její zastávce a pozve ji na kávu, aby měli čas si popovídat? A mohla by dneska přijít do práce později? Pokud si vybavovala, nic důležitého v pracovním diáři dnes ráno neměla. Ano, to by asi šlo. Mohli by si jít společně sednout. Třeba do toho příjemného bistra na rohu.
Byl skutečně nádherný. Když se usmíval, dělaly se mu v koutcích úst drobné vějířky vrásek. Bylo to nesmírně sexy. Mimoděk ji napadlo, jak asi bude líbat. Vagon se mezitím hodně vyprázdnil. Udělal krok k ní a právě v tom okamžiku sebou tramvaj cukla. Potřeboval rychle přehmátnout na madle a zvedl levou ruku. Přes celé předloktí se mu táhl ozdobným písmem vytetovaný nápis: MAMINKA FOREVER! Snubní prstýnek neměl.
Na další zastávce vystoupila. Zbytek cesty dojde raději pěšky. Ostatně ráno tam nic důležitého nemá.
Zdroj: S laskavým svolením vydavatelství Grada Publishing a.s., pod značkou Cosmopolis.
Barbora Vajsejtlová se narodila v roce 1979 ve Strakonicích. Vystudovala psychologii a žurnalistiku na MU v Brně. Pracovala například v redakcích Aktuálně.cz, iDNES.cz, Žena a Život, či Deníku N. Je autorkou několika knih pro děti i dospělé. Je vdaná a má dvě děti.
