„V Jizerských horách příroda ustupuje podnikatelským záměrům“, říká dokumentarista Viktor Kuna

foto: Dech hor

Chráníme přírodu dostatečně? Viktor Kuna, který natočil už druhý unikátní celovečerní dokument o našich horách, si myslí, že ne. Jeho zcela nový film Jizerské hory – příběh jedinečné krajiny, nedávno vstoupil do kin a donutí o ochraně přírody přemýšlet každého, kdo ho zhlédne. Už tím je jedinečný.

Ochrana přírody není zrovna téma, které by příliš rezonovalo společností, ale mělo by. Pokaždé, když si do našich oblíbených hor vyjedeme na procházku nebo projížďku na kole, bychom se měli zamyslet, zda jim tím vlastně tak trochu neubližujeme. Přehnané? Ne zas tolik. Čím více budou zastavěné, čím více tu bude možností k zaparkování, ubytování či občerstvení, tím méně přírody zbyde. I o tom jsme si s autorem filmu Viktorem Kunou povídali. Těch námětů k zamyšlení je ale mnohem víc.

Proč jste si pro natáčení vybral zrovna Jizerské hory, máte k nim bližší vztah?
Rodiče kdysi koupili chalupu na pomezí Jizerek a Krkonoš, a tak jsem tam od dětství jezdil a zdejší přírodu si zamiloval. Ale rozhodující bylo, že když jsem před pár lety točil film Krkonoše, pořád jsem se na Jizerky z těch vyšších krkonošských hřebenů díval. A často bylo v Krkonoších zataženo a tam hezky. Takže se mi tím nějak samy nabídly.   

Filmu jste dal podtitul Příběh jedinečné krajiny. V čem je pro vás tak jedinečná?
To je těžké v krátkosti popsat. Přírodní jedinečnost Jizerek vidím zejména ve starobylých rašeliništích. Jsou to takové funkční houby. Za vlhka vodu nasají a pak i v období sucha ji pomalu pouštějí do pramenů potoků a říček. Vodu zadržují nesrovnatelně déle než lesy nebo louky. Zároveň jsou jizerskohorská rašeliniště posledními ostrůvky původní pradávné krajiny. Oproti okolní přírodě je zachránilo, že se tam nedalo těžit dřevo a lidé se tam také báli chodit, aby se nepropadli a neutopili. V Jizerských horách tento svět rašelinišť na sebe váže i různé vzácné a v současné době již i některé kriticky ohrožené chladnomilné rostliny.

Která místa tu máte nejraději?
Především ta, kde je skutečný klid. Ale takových dnes už v Jizerkách bohužel moc není. A také skály. Jizerskohorská žula je velmi charakteristická a u některých horolezců velmi oblíbená. Zároveň jsem tu objevil spoustu téměř neprostupných lesů. Zejména při hledání vzácných rostlin.

Máte pocit, že se stav zdejší přírody za poslední léta zlepšil?
Naopak. Během těch tří let, kdy film vznikal, jsem pozoroval, jak každým rokem příroda ustupuje i v samém centru hor podnikatelským záměrům. Z tradičních horských chalup se stávají stále větší penziony. Na trávě kolem restaurací a rozhleden se rozšiřují parkoviště i v bezprostřední blízkosti přírodních rezervací. A dokonce i v těch nejcennějších chráněných zónách se pořádá v průměru jeden závod do měsíce, v celých Jizerských horách pak i několik za měsíc. Navíc ohromné množství příkopů kolem cest hory rychle odvodňuje. V podhůří lidé naříkají na úbytek vody, ale z velké části si za to můžeme sami. Vždyť v Jizerských horách je 150 km asfaltových cest, dalších 400 km je z panelů nebo žulového štěrku. Příkopy těchto cest mají chránit jejich životnost, ale při deštích jimi veškerá voda rychle odteče do řek. Nemluvě o častých záplavách.

foto: Dech hor

Co by Jizerské hory z vašeho pohledu potřebovaly nejvíce?
Podle mého názoru by si příroda Jizerských hor konečně zasloužila přísnější legislativní ochranu. Původní zákon na ochranu přírody a krajiny se v novelizacích od roku 1992 stal mnohem vstřícnější podnikatelským záměrům. Někteří ochránci to paradoxně nazývají tak, že se jedná o takzvané kompromisy s poptávkou veřejnosti. Ale po projekcích našeho filmu to vidím jinak. Slyším, jak jsou lidé nespokojení s tou nenápadnou urbanizací a komercialismem, který se tu rozmáhá. Lidé v podhůří by chtěli, aby Jizerky byly tiché a klidné. Vstřícné pěším turistům a živé přírodě. Na kole nebo elektrokole se do restaurací v centru hor ale dostanete mnohem rychleji a během dne je stačí navštívit více lidí. A podnikatelé tak více bohatnou. Proto se parkoviště na okraji i v samém centru hor stále rozšiřují. A příroda ustupuje.

Dlouhá léta jste žil v zahraničí, především v Rakousku, jak se z vašeho pohledu liší péče o přírodu tam a u nás?
Tahle otázka by si zasloužila celou studii. V Alpách je tzv. Alpen Polizei, která hory opravdu hlídá. V lese nenarazíte na asfalt. Cyklisti nahoru nesmějí. Klid a ticho hor jsou tam svaté, živá i neživá příroda jakbysmet. Lidé by se vzbouřili, kdyby se to měnilo. V centru Jizerek se tu prohánějí například kolem nádrže pitné vody Souš motorky klidně i stokilometrovou rychlostí. To je přece šílené a pro mě, i právě po zkušenostech v Rakousku, naprosto nepochopitelné. Zdá se, že ochráncům přírody a policii příroda Jizerských hor nestojí ani za to, aby do těchto míst instalovali radar. Podobnou neúctu k přírodě jsem snad viděl jen v Rusku.

foto: Dech hor

Natočil jste už i dokument o Krkonoších, který v roce 2018 běžel v českých a německých kinech a vysílala jej také Česká televize. Jak k tomu vlastně došlo? Pokud vím, filmařině jste se předtím nevěnoval.
Náhodou nebo spíš příjemným zásahem osudu. Učitel gymnázia z Jilemnice, Martin Král, mne oslovil, abych s ním film Krkonoše udělal. Sám vede projekt Televize Krkonoše a měl s natáčením již zkušenosti. Já byl dříve profesionální houslista. A tak jsem mnoho principů z interpretace hudby prostě začal používat a aplikovat do režie a střihu filmu. Práci s kamerou, střih, barvení, práci se zvukem, to vše jsem se učil za pochodu. Martin především napsal scénář a točil. 

Točit jste začal v Indii, čím vás natáčení dokumentů nadchlo?
Nevím, jestli mne hned nadchlo. Spíše mne nadchly buddhistické chrámy a život mnichů. Celý ten zážitek a dotek buddhismu jsem nějak chtěl přivézt domů. A tak jsem udělal první amatérský film, nazvaný Den s mnichem. 

foto: Dech hor

Vše si v novém filmu o Jizerských horách děláte sám – scénář, režii, kameru i propagaci. Jak náročné je bez zázemí a kapitálu dostat takový film do kin?
Se scénářem mi pomohlo i několik velmi vzdělaných poradců. Díky nim jsem mohl nastudovat témata do hloubky, a práci mi proto ulehčili. Zejména René Bělohradský mne vodil po horách a ukazoval místa, která běžně turista nevidí. Upozornil mě i na některá další témata a společně jsme také natáčeli. Samozřejmě u dokumentu nejvíce času stráví člověk u střihu. Tam, na rozdíl od hraného filmu, který se tvoří na place, dokument vzniká. S propagací je to problém. Nedostávají se nám na ni peníze. Jakmile jsem se ponořil do tvorby, oslovovat další sponzory jsem už nezvládal. Dostat film do kin je titěrná práce. Hodně telefonuji. Tím, že předchozí film Krkonoše již kinaři znají z vysílání ČT, mám to samozřejmě lehčí než dříve. Do multikin však nemám šanci Jizerské hory dostat, a to ani v Liberci, kde v tomto kraji film od února viděly již dva tisíce lidí, ne-li více.  Ale jsem rád, že multikina budou film nabízet alespoň pro školy. Máme pro ně k filmu i pracovní listy, které studenti po projekci vyplní.

foto: Dech hor

Co vás v průběhu natáčení nejvíce překvapilo?
Ve filmu jsme se snažili zachytit živou i neživou přírodu a především tu originální Jizerskou horskou krásu ve všech ročních dobách i počasí. To byl vlastně kameramansky cíl filmové interpretace. Různorodá a rozmanitá krása přírody vás stále dokáže překvapovat. Po dokončení filmu mne pak skutečně překvapil ten velký zájem veřejnosti o to, co se na horách dnes opravdu děje na úkor přírody.

A nejsilnější zážitek z natáčení?
Asi především seznamování se s historií Jizerek a osudy lidí, kteří tu žijí. To byly pro mě hodně silné okamžiky. Jizerky nejsou moc vysoké, a tak adrenalinu v horách jsme moc nezažili. Jednou nám jen dron odnesl vítr a už jsme ho nenašli. Ale tvorba filmu mi přinesla mnoho nových přátel a teď podhůří objíždím jako host besed po projekcích. Moc mě to baví. Povídat si s lidmi o jejich pocitech a vztahu k Jizerkám mne moc těší. Přál bych si, aby se začaly brzy měnit v klidné, čisté, tedy skutečné hory. Aby jim nadále nehrozilo, že se stanou spíše sportovištěm s nakloněnou rovinou nebo příměstským parkem. Prostě aby ekonomický mamon nad nimi dále nevyhrával.        


Kdo je Viktor Kuna?
Studoval hudbu v Moskvě, Vídni, Chicagu. Do roku 2002 odehrál asi 1500 sólových koncertů jako houslista v zemích Evropy, Asie a v USA. V roce 2002 po úrazu míchy musel změnit kariéru. Vystudoval diplomatickou akademii. V roce 2009 založil horolezecký festival Dech hor, www.dechhor.cz. V letech 2008–2012 absolvoval několik horolezeckých expedic v Pamíru, na Kavkaze či, v Himálaji a na mořském kajaku na Jadranu nebo ve Švédsku. Je tvůrcem několika krátkých filmů z těchto výprav, například s horolezcem Radkem Jarošem o výpravě na kajacích kolem Liparských ostrovů či životě v buddhistických klášterech v Indii.


V roce 2018 s Martinem Králem vytvořili 90 minut dlouhý dokumentární film Krkonoše, který přináší
kompletní informace o nejkrásnějších místech těchto hor. Film vysílala několikrát Česká televize, získal cenu festivalu Rajbas, byl uveden na festivalu Best Films 2018 v pražské Lucerně a nominován na cenu festivalu Tourfilm 2018 v Karlových Varech.

Nyní do kin vstupuje jeho poslední počin Jizerské hory – příběh jedinečné krajiny, jehož natáčením strávil tři roky. Mimo jiné by snímkem rád upozornil i na fakt, že málokteré pohoří v České republice poznamenala činnost člověka tak jako právě Jizerské hory.

foto: Dech hor



Líbí se vám článek? Sdílejte jej ve svém profilu.

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Share on whatsapp

Související

Napsat komentář