V nedávno uvedeném filmu Známí neznámí dostala Klára Issová krásnou roli psycholožky Evy. Autoritativní a manipulativní ženy, která rozehraje příliš vysokou hru a ta se jí vymkne z rukou. Každý z nás se občas s podobným typem člověka potká a je nutné se s tím nějak vypořádat. Což není vždycky snadné. I o tom jsme si s Klárou povídaly…
Jaká vaše nejnovější filmová postava vlastně je?
Řekla bych, že je plná rozporů. Je psycholožka, ale i o ní platí, že kovářova kobyla chodí bosa. Radí jiným, ale sobě poradit neumí. I proto má problémy se vztahem k manželovi i k dceři. Pořád musí být po jejím…
No, není to moc sympatická osoba…
Jen to klidně řekněte. Je to tak trochu „kráva“. Manipuluje, tají věci, vše se musí točit kolem ní. Tváří se mile, ale ve skutečnosti chce být hlavně obdivovaná a všem vládnout. Jenže to nezvládá, takže jí dítě i manžel vzdorují. A aby si dodala sebevědomí, hledá si další vztah. Ovšem celé se jí to sype pod rukama.
Podobná role je ale pro herečku, předpokládám, docela výzva…
Mně se na ní líbí ta rozporuplnost. Má hodně pestrý vnitřní život a pro mě nebylo snadné se k ní dostat. Hodně jsme to řešily s režisérkou Zuzku Mariankovou, co ji k tomu vede. Jestli ta rozmazlenost tatínkovy holčičky nebo spíš komplexy a celkově nespokojenost s vlastním životem. Přitom objektivně jí nic nechybí, přesto není vůbec šťastná a chová se až pomstychtivě.
S tím se asi hodně lidí ztotožní, podobné typy lidí dřív nebo později potká každý z nás. Vy sama mi přijdete jako pravý protiklad Evy, umíte se podobnému jednání bránit?
Tak snažím se být na lidi hodná. Ale vymezit se manipulaci nebo jednání, které vám nevyhovuje, je prostě nutné. Když to neuděláte, ublížíte především sami sobě. Přiznávám, že to pro mě bylo dlouhá léta těžké, ale poslední dobou se mi to snad daří. Člověk musí najít tu míru, nastavit si hranice a ochránit se. Trvalo mi to dlouho a stále s tím trochu bojuju. V životě je to tak, že děláme malé krůčky, občas se něco podaří, člověk má pocit, že má vyhráno a pak přijde další zkouška. Osud nám to dá pěkně sežrat, snad aby nás vyzkoušel, jestli to opravdu ustojíme. Ale už to tak beru a pořád se učím.
Stejně vás to dožene
A není pak lepší si říct, já na to kašlu, jsem prostě taková. Mám ráda slušné chování a nechci nikomu ubližovat. Zkrátka v tomhle s vámi nejedu…
To je opravdu dobrá otázka. Také jsem se tak občas cítila, takže vám úplně rozumím, jak to myslíte. Ale řekla bych, že život vás stejně donutí si ty hranice nastavit. Protože, když to neuděláte a nedáte průchod svým emocím, celé se to obrátí proto vám. A budete ošklivá na lidí, aniž víte proč. Nebo přijdou zdravotní problémy… Mně se moc líbí, jak o tom ve svých knížkách píše Paulo Coelho, jako o poctivém, správném boji. To není o tom někoho pokořit, ale postavit se tomu. Čelit věcem, které jsou pro nás nepříjemné, rádi bychom před nimi utekli, ale oni nás stejně doženou.
Hodně lidí se ale bojí jít do konfliktu. Mají strach, že je ten druhý, ať už kamarádka, kolega, rodič či partner nebude mít pak už rád …
Je to tak. Souhlasím s vámi. Člověk je tvor společenský. A chce patřit do nějaké skupiny, kde cítí podporu, a nechce o ni přijít. Jenže je to často za podmínky, že se bude chovat tak, jak mu to není třeba vůbec příjemné. A v takovou chvíli je lepší z toho vystoupit, i za cenu, že se nám ty vztahy trochu přeskupí. Uznávám, může to být těžké, ale když to dokážete, bude vám rozhodně líp a vlastně všem okolo vás. O tom je také krásná knížka, zrovna ji čtu. Jmenuje se Přináležení a já jsem z ní nadšená. Není jednoduchá, ale kdo chce, tak si tam ty odpovědi najde.
Ovšem přátelství, které nás posílí a podrží, v životě potřebujeme. Některá přetrvají, jiná ne. Jak to s kamarády máte vy?
Ta nejpevnější přátelství mám ještě z dětství. Nejsou to sice lidé, kterým bych volala každý den, vidíme se třeba jednou za tři měsíce, někdy i za půl roku, ale je v tom stabilita, která je na celý život. Mám jednu kamarádku, známe se snad od narození. Jsem za ni velmi vděčná, hrály jsme si jako malé a dodnes se vídáme. A pak jsou přátelství, která byla velmi hluboká, ale po pár letech se něco změnilo a z mého života zmizela. Ale i to je v pořádku. Člověk se mění, kamarádi se mění. Jsou ovšem důležití. Přesto, že člověk toho zvládne spoustu sám, v těžkých situacích pochopíme, že mít někoho, komu se můžete vypovídat a kdo vás vyslechne, je nejdůležitější.
