Nestává se zase tak často, že by člověk šel do kina na komedii a odcházel s pocitem, že dostal mnohem víc než jen necelé dvě hodinky oddechové zábavy. V případě filmu Známí neznámí, který právě dnes 31.3. vstupuje do českých kin, to tak ale je. Kromě pobavení vám hlavou bude vířit přinejmenším několik otázek.
Kdo viděl původní italskou verzi Paola Genovesy Perfetti sconosciuti (Naprostí cizinci), nebude dějem příliš překvapený, protože scénář česko-slovenské novinky se jí drží velmi věrně. Ostatně musí, protože jde o zakoupenou licenci. Mimochodem podle původního scénáře už bylo po celém světě natočeno 18 remaků! Přesto si troufám tvrdit, že snímek stojí za vidění i v případě, že tušíte, na co jdete.
Herecké výkony tu dominují…
Hlavní hnací silou snímku Známí neznámí není jen velmi povedený scénář, který pro tuzemskou verzi upravil Petr Jarchovský společně s režisérkou filmu Zuzanou Mariankovou, ale i velmi zdařilé herecké výkony. U konverzační komedie, kterou film především je, se očekává, že herecky půjde o vyrovnané dílo, ale tady je opravdu těžké vypíchnout – byť jediný – výkon na úkor ostatních. Režisérce se evidentně podařilo ukočírovat i takového sólistu, jakým je Martin Hofmann. Na rozdíl od jeho dřívějších filmů či seriálů, kde jeho postava obvykle dominovala nad ostatními, tady je nedílnou a rovnocennou součástí celého hereckého ansámblu. Což je rozhodně ku prospěchu věci.
Všichni tu hrají jak z partesu, včetně Tomáše Měcháčka, který na poslední chvíli zaskočil za zraněného Vojtu Kotka. A na přípravu před natáčením měl jen pouhé dva dny. Jak přiznal v jednom z rozhovorů: „Přijel jsem a hned v jednom z prvních záběrů jsem se měl líbat s Táňou (Pauhoufovou), i když jsme se do té doby moc neznali. Ale jsme oba profíci, tak jsme to zvládli.“ Profíci tu jsou ale úplně všichni. A film vlastně nemá herecky slabé místo.
Přečti to nahlas
Ta myšlenka je sama o sobě dost šílená. Během přátelské večeře, u které se chcete především pobavit a jen tak nezávazně si popovídat, máte na stůl vyndat svůj mobil. A každičkou zprávu, která přijde, všem přečíst a každý příchozí hovor dát na hlasitý odposlech. Na povrch tak vyhřeznou odpovědi na nepříjemně palčivou otázku, kolik tajemství se ukrývá v našich mobilech… A především v našich životech. Že je podobná situace skvělou příležitostí poodhalit skrytá zákoutí našich vztahů, asi ani nemusíme dodávat. Přitažlivost snímku je právě v tom, že s touhle situací se ztotožní každý z nás. A nutně si musí položit další otázku, jak by v ní obstál on sám, jeho partner(ka) či kamarád, o kterém si myslíme, že ho opravdu dobře známe… Neznáme. Ani svou vlastní ženu či muže, ani sami sebe. A kam taková hra na pravdu může zajít, vás asi nepřekvapí. I když…
Známí neznámí herci
Příznivé vyznění snímku potrhuje skvělá kamera i již zmíněné výkony dalších herců. Kdybychom měli někoho z nich přeci jen vyzdvihnout, byl by to nejspíš Sväťo Malachovský. U nás nepříliš známý slovenský herec, který je ovšem doma hvězdou. A dá se předpokládat, že se brzy v nějakém dalším českém filmu objeví. I díky bravurně zvládnuté češtině, kterou, ač to byla jeho první zkušenost ve filmu, zvládnul prakticky úplně bez přízvuku. Ale rovněž ostatní hrají skvěle. Táňa Pauhofová si tu střihla roztomile naivní slečnu, která, jak se ukáže, také umí vytasit drápky. Martin Hofmann je tradičně neodolatelně roztomilý, navzdory tomu, že ho jeho žena (Petra Polnišová) má chuť každou vteřinou uškrtit a Klára Issová je v roli sebestředné psycholožky Evy tak přesvědčivá, že jí věříte i to, že je skutečně matkou sedmnáctileté dcery (Anna Kadeřávková). A je tak úžasně protivná, že vám je jejího manžela (Tomáš Maštalír) upřímně líto.
Kam se celý příběh nakonec posune, prozrazovat nebudeme. Jen můžeme slíbit, že vás s největší pravděpodobností bude bavit. A pokud jste neviděli originál, už jen ze zvědavosti si ho pustíte. Nebo zkuste francouzský počin pod názvem Nemáme co skrývat (Nothing To Hide), který je aktuálně k vidění na Netflixu. A můžete posoudit, která verze je lepší. My jen dodáme, že ta česko-slovenská se této výzvy zhostila více než se ctí a rozhodně se nemá zač stydět.
