Jeden z nejlepších českých filmů pánů Smoljaka, Svěráka a Menzela se stal nejoblíbenější komedií za posledních několik dekád. Ač od jejího vzniku uběhlo už 37 let, vidět ji můžeme klidně několikrát do roka. Snímek Vesničko má středisková však nebyl v minulosti tak populární. A to jak u předlistopadových, tak i těch novodobějších politických elit. Co se jim konkrétně nelíbilo?
Tvůrci se dějem filmu z prostředí socialistické vesnice soudruhům nikterak nezavděčili. Představitelé strany se totiž po premiéře domnívali, že filmaři poškodili dobré jméno vesnice i socialistického hospodářství. Po revoluci ho zase noví političtí mocnáři označili za idealizaci bolševického režimu.
Náhoda dvojího honoráře
Film vznikl v podstatě náhodou. Při revizi honorářů bylo tenkrát zjištěno, že námět k filmu Na samotě u lesa byl Zdeňku Svěrákovi proplacen omylem dvakrát. Z Barrandova tedy Svěrákovi navrhli, aby do druhého dne napsal na několik stran jiný námět, který by se odložil mezi zamítnuté a proplacená částka by tak našla svůj cíl. Zdeněk Svěrák tedy pro dramaturga Karla Copa sepsal na rychlo na pár stran námět s názvem „Chalupa“, který neměl být nikdy realizován. O několik týdnů později se ale šťastnou náhodou dostal do rukou Jiřího Menzela… A o realizaci filmu bylo rozhodnuto.
Při psaní scénáře se nechal Zdeněk Svěrák inspirovat událostí, kdy mu na chatu přivezli písek řidič z místního JZD se závozníkem, který si po složení nákladu sedl na kládu a začal se klacíkem šťourat v písku. Svěrák je pozval na oběd a zeptal se řidiče, proč nejde závozník také. Ten mu však odpověděl: “Jen ho nechte on je spokojený takhle. S ním je to hrozný, my jedeme sto kilometrů a on neřekne ani slovo.” Samotný scénář pak psal šest let. Díky Svěrákovi dostali některé postavy filmu jména podle herců Divadla Járy Cimrmana: Jan Kašpar (postava Václav Kašpar), Jan Hraběta (postava Hrabětová) a Genadij Rumlena (postavy Rumlena a Rumlenová). První dva jmenovaní si ve filmu i zahráli.
Pivo piju jedině ze sedmého
Menzel hledal dlouho vhodnou vesnici, na které se ještě příliš nepodepsal socialismus. Nakonec se v roce 1985 rozhodl pro Křečovice, rodiště skladatele a houslisty Josefa Suka. Ten dokonce má svůj hrob přímo nad dvorkem rodiny Pávků, kde byl v roce 1935 skladatel pohřben. Vedle něj za zdí ve filmu sedávali pan Pávek (Marián Labuda) s doktorem (Rudolf Hrušínský), popíjeli pivo ze sedmého schodu a rozmlouvali o krásné módě nahoře bez. Svěrák bydlel jako dítě vedle hřbitova. Právě to bylo důvodem, proč při psaní scénáře nechal na stejném místě bydlet i postavu pana Pávka.
Okolí se režisérovi natolik zalíbilo, že nevynechal ani místa, kde se pan doktor rád kochal. Například vesnici Osečany, kde se nacházela pověstná doktorova zatáčka. Dále pak Menzel využil i Panský rybník u Neveklova, kde se Petr Čepek coby Turek potápěl na čas. Některé záběry se natáčely i v Praze. Dodnes patří film k nejpopulárnějším českým komediím všech dob, a to nejen díky skvělým hereckým výkonům, ale i nádherným lokacím Středočeského kraje.
Hned několik příběhů
Ústředním dějovým motivem je konflikt mezi otcovsky rozvážným řidičem družstevního náklaďáku Pávkem a jeho mladým, mentálně zaostalým závozníkem Otíkem. Neméně důležité jsou však i další dějové prvky, vykreslující střediskovou obec a její obyvatele s humorným nadhledem a přitom s mimořádnou plastičností a autenticitou. Snímek je naplněn typickým svěrákovským inteligentním humorem, někdy trochu drsnějším, avšak nikdy vulgárním, umocněným Menzelovým smyslem pro „poezii a prózu“ všedního života.
Rozpočet filmu činil 6 milionů korun a natáčelo se celkem 45 dní. Honorář národního umělce tehdy činil 1 200 korun na den, zasloužilého umělce pak 800 korun. Rudolf Hrušínský tak za celý film dostal 15 000 korun, což je dnešní taxa seriálových herců za jeden natáčecí den.
Roli Otíka si „vyšperkoval“ sám Bán
Maďarský herec János Bán, který hrál Otíka, neměl prý s proslulým nechápavým výrazem žádný problém, neboť vůbec nerozuměl tomu, co si ostatní povídají. Zubní protézu si do své role Otíka vymyslel herec sám. Byl si totiž vědom, že se ve svých replikách nezbaví maďarského přízvuku. Právě zubní protézou chtěl přízvuk skrýt. Ovšem vyrobit si ji musel na své vlastní náklady v Maďarsku, jelikož Menzel neměl v té době k dispozici žádné, které by mu mohl kvůli jeho roli do filmu půjčit. A s výrobou se v rozpočtu nepočítalo.
V původní verzi scénáře se hlavní hrdina nejmenoval Otík, ale říkalo se mu Plachťák. „Plachťák“ byl také původní název filmu. Příběh se ale mnohokrát proměnil, než vznikla konečná verze scénáře. János Bán a Marián Labuda byli při premiéře filmu ve Spojených státech amerických kritiky označeni za Laurela a Hardyho východní Evropy.
„Když zjistili, že jedu na předávání Oscarů, ihned mi předali cenu, která byla jakýmsi předstupněm ceny Kossuth, což je v Maďarsku pro herce nejvýznamnější ocenění. Tehdejší vládnoucí garnitura totiž nechtěla, abych byl oceněný v Americe dříve než v Maďarsku,“ prohlásil Bán v jednom rozhovoru.
Špatný řidič, skvělý herec
Scenárista Zdeněk Svěrák velmi dlouho vybíral filmové jméno pro roli doktora (Rudolf Hrušínský). Ironií osudu se stalo, že jméno doktora Skružného v celém filmu nakonec vůbec nezazní. Předlohou pro postavu doktora Karla Skružného byl MUDr. Robert Moudr z Nového Rychnova nedaleko Pelhřimova.
Verše, které doktor Skružný pronáší během jízdy „od krajnice ke krajnici“, jsou úryvky z Máchova „Máje“. Rudolf Hrušínský patřil mezi známé recitátory této básně, v jeho podání byla dokonce vydána na desce u Supraphonu. Rudolf Hrušínský byl skvělý herec, ale velmi špatný řidič, a proto raději řízení nechal a řídila jeho manželka. Role MUDr. Skružného tak pro něj znamenala usednutí za volant po téměř třiceti letech. Rudolf Hrušínský získal roku 1987 za svou roli diváckou cenu Zlatý květ v kategorii nejoblíbenější filmový herec.
Místo Nárožného si zahrál Pávka Labuda
Zdeňku Svěrákovi se původně vůbec nelíbilo, že postavu pana Pávka má hrát Marián Labuda. Režisér Jiří Menzel si ho ale prosadil a Labuda nakonec roli dostal. Původně byla postava psána pro Petra Nárožného.
A představitel pana Pávka měl mít náhradníka, který by jezdil s Pragou V3S místo něj. Marián Labuda ale všechny scény nakonec zvládl odřídit sám, protože měl nejen řidičský průkaz na nákladní auta, ale s tímto typem vozidla dokonce dva roky na vojně jezdil. Zemědělské družstvo, kam pochodovali Otík s panem Pávkem, přežilo bouřlivý čas po roce 1989 a stále funguje. Jen s tím rozdílem, že už nemá kovovou bránu.
Scéna, kdy jede řidič Pávek s Otíkem pro cement do Berouna, je ve skutečnosti natočená ve směru opačném – z Berouna. Panelák, ve kterém měl Otík coby novopečený Pražák bydlet, je model OP 1.11 na tehdy rozestavěném sídlišti Barrandov. V bytě se nacházel elektrický sporák, protože tou dobou ještě na barrandovském sídlišti nebyl zavedený plyn. Na konci filmu pak Otíka Pávek vyzvedáváu stanice metra Háje (tehdy Kosmonautů) v ulici Opatovská.
Filmové ocenění
Jde o jediný film, ve kterém si zahráli tři Rudolfové z rodu Hrušínských. Kromě Rudolfa Hrušínského, jenž hrál pana doktora, se tu objeví i jeho syn Rudolf Hrušínský ml. jako Drápalík a vnuk Rudolf Hrušínský nejml. v roli mladíka, který se půjde dívat na televizi „až nastaví zrcadlo“. Zároveň se jednalo o první filmovou roli tehdy teprve patnáctiletého Rudolfa nejmladšího.
Snímek získal renomé i v zahraničí. Když byl Zdeněk Svěrák na návštěvě v Japonsku, jeho hostitel mu přinesl pivo, otevřel ho a podával mu ho se slovy: “Promiňte, ale obávám se, že není ze sedmého schodu.“ Na filmovém festivalu v Paříži získal v roce 1987 představitel Otíka János Bán cenu pro nejlepšího herce.
Marián Labuda st. (Pávek), Zdeněk Svěrák (maliar Ryba) a János Bán (Otík Rákosník) se spolu znovu setkali po 26 letech od natočení filmu při příležitosti udílení cen Art Film Feste v Košicích. „Každoročně si voláváme, ale setkali jsme se až nyní,“ prozradil tenkrát Marián Labuda.
zdroj: Ceskatelevize.cz, TV Nova
