Pokud přemýšlíte, kam vyrazit na jarní procházku, rozhledna je skvělý cíl. Zejména pokud stojí v tak krásné krajině, jakou je má milovaná Vysočina.
Malebnou krásu Vysočiny uměl krásně vystihnout ve svých obrazech akademický malíř Alois Lukášek. Také proto se o něm říkalo, že je krajinář Českomoravské vrchoviny.
Jako malá holka jsem se jednou ocitla v jeho ateliéru a dodnes to mám před sebou. Byla hluboká totalita a já se najednou objevila v úplně jiném světě. Stěny plné obrazů, malířský stojan s rozdělanou prací, štafle, všude barvy, štětce. A tak trochu nepořádek….
Ale vlastně to všechno mělo řád. A ta zvláštní vůně, kávy, vína a barev, která to celé doprovázela… Máma si tam tenkrát šla vybrat obraz.
Z jedné takové namalované vesnice pocházím. Možná vypadá líp na obraze než ve skutečnosti. Tam jsem strávila své dětství.
Ovšem příroda, která ji obklopuje je krásná. Ještě tam najdete husté jehličnaté lesy, a v jednom stojí více než stoletý smrk. Často ho chodíme s dětmi objímat. Nalepení obličejem na jeho kmen, který leccos pamatuje, můžete vnímat jeho kůru plnou pryskyřice ještě intenzivněji.
Jasný cíl – rozhledna!
V lese nad ním, zvaném Horní les, stojí rozhledna. Kdysi byla polorozpadlá, dřevěná a nebezpečná. Dnes je nádherně opravená. Bohužel už není ze dřeva, ale je ocelová. Výlet na ni, stojí za to. Je vysoká 59 metrů. Ze samého vršku můžete vidět hrad Zubštejn, Orlické hory, Jeseníky a za dobrého počasí i Krkonoše.
Procházka z “centra” vesnice, kde musíte nechat auto (dál se může pouze pěšky), pokračuje cestou do kopce mezi poli a lesy. Podle toho, v kterém ročním období se na ni vydáte, můžete na mezích sbírat jahody trávnice, rozkvetlý hloh nebo šípkový plod. Kolem se na loukách ve větru vlní tráva plná zvonečků a kopretin.
Já jsem se tam vypravila s dětmi a babičkou na začátku jara. Cestou jsme sbírali podběl na čaj a petrklíč do vázy.
Prošli jsme Dudkovicemi. Tak se jmenuje místo s pár chalupami a hájovnou hned u lesa. Už nás čekalo jen stoupání mezi stromy.
Nečekaný zážitek…
Najednou, z ničeho nic slyším šílené chrochtání. Panebože, divočák! Srdce se mi rozbušilo. Okamžitě jsem vzala dceru, která křičela: „Mami, mami, že nás nesežere??” za ruku a běžely jsme nahoru, směrem k rozhledně. Sotva jsem lapala po dechu: „Ne miláčku, snad ne.” Babička chytla syna, který ale vůbec nechápal, co se děje. Opět se myšlenkami toulal bůhvíkde… S vypětím všech sil, totálně zpocení, jsme všichni doběhli k rozhledně a vydali se nahoru po jejích točitých schodech. Uf… jsme zachráněni. Divočák, v tomto případě bachyně, nás pěkně prohnala. Hlídala svoje mladé a my pro ni znamenali nebezpečí.
Doma jsem se dívala, jak může být divočák nebezpečný. Dost mě to překvapilo. Klidně člověka kousne nebo rozpáře svými špičáky. Není to nic ojedinělého. Skoro se mi tomu nechtělo věřit.
Díky rozhledno, že jsme se měli kam schovat.
Jarní výlet do probouzející přírody, se může v mžiku stát velkým dobrodružstvím. Tentokrát s dobrým koncem a okouzlujícím výhledem.
O autorce:
Herečka, cestovatelka, učitelka jógy, narozená ve znamení Lva 18. srpna 1972 na Vysočině. Dětství strávila v Rovečném. Založila nadační fond YogaHelp, je členkou správní rady Život dětem a stala se patronkou projektu Blueland.
V době otevření divadel ji můžete vidět ve hrách – The Naked Truth – Odhalená pravda, Tančírna, K – Pax svět podle Prota. A nově i v připravované komedii Ocenění v Divadle Radka Brzobohatého.
Pokud máte nějaké dotazy, nebo se jen budete chtít inspirovat tím, co dělá, můžete ji sledovat na jejím Instagramu Petra Špindlerová.
