Zpráva, že Hana Zagorová včera zemřela, otřásla asi skutečně každým. Přestože ji většina lidí znala jen zprostředkovaně z televize, rádia či časopisů a novin, stala se pro většinu z nás nepostradatelnou součástí našich životů. Aniž bychom si to kdykoli předtím přiznali. Mě osobně Hanička Písnička provázela a provází celým životem a v mnoha ohledech byla mým vzorem.
Na jejích písničkách jsem doslova vyrostla. S rodiči jsem žila v zahraničí, ale naštěstí i tam se dostaly její hity, které bořily české hitparády. Holky z naší školky z gramofonu poprvé zazněly, když mi byly dva roky:
„Majdalenka, Apolenka s Veronikou
A taky Verka, Zdenka, Majka, Lenka s Monikou
No jasne Klara Anči, Bara Manči už nevim čim
To všechno byli holky z naši školky Senzační
Jéee Jée Jée ….“
Dodnes na tenhle hit tancuje i má osmiletá dcera a obě se u toho mnohdy „řehtáme“ až nám tečou smíchem slzy. Časem jsem měla možnost tuto hudební legendu potkat i osobně. Psal se rok 2009, když křtila své nové CD s názvem Černý páv. Stála tam na podiu, vedle ní Honza Musil, který akci moderoval, a já z ní nemohla spustit oči. Najednou tam byla živá. A tak krásná… Ten její úsměv, ten mi v hlavně zůstane navždy.
Nejkrásnější setkání
Tenkrát pozvala všechny přítomné i další dobré duše, aby darovali krev ve Vinohradské nemocnici na oddělení hematologie a krevní transfúze. Za to pak každému dárci věnovala vstupenku na svůj vánoční koncert a nové CD. Byla jsem dojatá a o to víc odhodlaná za ní přijít a požádat ji o rozhovor. Mile se na mě usmála, tak jak to měla jen ona, a hned souhlasila. Byla velmi otevřená a neuvěřitelně přátelská. Povídat sis ní, to nebyla práce, ale učiněná radost. Nezapomněla i zavtipkovat, že její nové album je doslova „přezagorované.“ Poprvé totiž měla na celé desce písničky pouze s vlastními texty, které si psala už od dětství.
„Jako malá jsem si hodně psala básničky do šuplíku. Bavilo mě to. A pak se mi jednou moc líbila jedna píseň a chtěla jsem ji zpívat. Nebyl ale textař, tak jsem si slova napsala sama. Tou písní byla Hany z roku 1978 (v originále Honey, zpěvák a autor Bobby Russell, pozn. red.),“ prozradila mi tenkrát. Pro mě je tahle píseň dodnes jednou z nejkrásnějších, která Hana zagorová nazpívala a doma si ji občas pustím z alba Já lásku znám (2003)
Datum vydání: 2003
Posuďte sami, jestli je lepší verze Hany Zagorové nebo originál, který ji samotnou tak uchvátil…
Všudypřítomná láska
Od našeho prvního setkání jsem měla tu skvělou možnost vídat ji častěji. Většinou u ní v bytě na Pankráci, který si se svým mužem, Štefanem Margitou, vypiplali do posledních detailů. Čišelo to tam láskou, pohodou a vytříbeným stylem. Vlastně vším, co pro mě představovala právě ona. Každé setkání s ní, ať už se odehrálo kdekoli, bylo pro mě pohlazením na duši.
Láskyplně se dokázala chovat ke každému, přestože to nebyl její přítel či příbuzný. Možná právě proto, když se řekne Hana Zagorová, vybaví se mi slovo: „Láska„. Ta totiž hrála v životě zpěvačky velkou roli. „S láskou musí člověk dělat úplně všechno, třeba i vařit, zpívat, uklízet. Pro mě byla láska vždy všudypřítomná. Život bez lásky by byl, aspoň pro mě, nemyslitelný.“
6. září 2016 v den jejích sedmdesátin vyšlo i tematické album O Lásce, které se hned stalo jedním z nejprodávanějších. „Bylo dárkem pro mé fanoušky a pro mě osobně velkou radostí, protože jsem v lednu 2017 na koncertě v Lucerně za něj získala Zlatou desku, “ svěřila se tehdy. Její nadšení z práce bylo neskutečné, protože vše, co dělala, dělala ráda a s cílem, že to bude úspěšné.
Velkou inspirací byla pro mě i její láska k módě. Obdivovala jsem ji, jak dokázala být vždy a za všech okolností vždy dokonalá a stylová. Nebylo divu, že ji muži milovali a bezhlavě se do ní zamiloval i operní pěvec Štefan Margita. „Chodil na moje koncerty už jako velmi malý chlapec, když jsem vystupovala v Košicích. Pak jsme se občas vídali v divadle, ve Státní opeře, a najednou jsme se na sebe koukli jinýma očima a bylo to jasné,“ ráda vyprávěla o začátku lásky s druhým manželem. V roce 1986 až 1992 byla totiž vdaná za tanečníka a choreografa Vlastimila Harapese. „Kdybych se ale neucházela o adopci, asi bychom se nikdy nevzali,“ přiznala v dokumentárním cyklu Neobyčejné životy.
Štefan jí byl navíc předurčený. Když jí bylo 28 let, jasnovidec jí přeurčil osudovou lásku, kterou potká v 46 letech. „Štefan mi stál za to čekání. Je to člověk mého života. To nebyla jiskra. To byl ohňostroj! Věřím, že každý má na světě tu svou polovinu. My jsme se Štefanem měli to štěstí, že jsme se během života našli.“
Základ v rodině a cesta od hadí ženy k hudbě
Hana Zagorová se narodila 6. září 1946 v obci Petřkovice, která se později stala součástí Ostravy. Vážila si výchovy svých rodičů, kteří se pro svou Hanku a její sestru Evelyn často v mnohých věcech obětovali. Zodpovědnost byla hlavní doménou rodiny, což často v rozhovorech zpěvačka zdůrazňovala.
Jako malá chtěla jít k cirkusu a stát se hadí ženou. Ráda cvičila a věnovala se akrobacii. Na základní škole chodila do dramatického kroužku a jako střední školu si vybrala ostravské Matiční gymnázium, kam chodily samé dívky. V roce 1963 se pak se spolužačkami přihlásila do ostravské soutěže Hledáme nové talenty Orchestru Gustava Broma. Vybrala si písničku Rozmarné stvoření. Dostala se s ní až do finále, kde jí Brom řekl: ‚Tož, děvčico, rád bych si promluvil s tvým tatínkem!‘ Tatínek ovšem o její účasti vůbec nevěděl! Do té doby si pořád myslel, že tíhne k exaktním vědám. Ale pan Brom mu to vysvětlil: ‚Víte, to vaše děvče má talent, velmi rád bych Hanku sledoval do maturity, abych si ji vychoval pro svůj orchestr.'“
Rok na to se dostala na JAMU, kde začala studovat herectví. Věděla, že trpí vadou řeči, kterou je třeba řešit, proto si komise na škole neodpustila poznámku: . „Slečno Zagorová, vy mluvíte jako prase.“ Na začátku sedmdesátých let přesídlila do Prahy, kde pak natáčela s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu.
Nakonec se herectví nevěnovala, nutno ale podotknout, že talent rozhodně měla. Dokázala to v například v hudební komedii Josefina (1968) nebo ve filmu Jána Roháče Miláček (1970), Lupič Legenda (1972) či Trhák (1981). Její volba stát se zpěvačkou se nakonec vyplatila a v roce 1969 získala páté místo v hudební anketě Zlatý slavík. V roce 1975 – 1986 v anketě pravidelně vyhrávala a nakonec se stala devítinásobnou Zlatou slavicí.
Dobrý „čich“ na kolegy
Své první album Bludička, nahrála s orchestrem Václava Zahradníka. Vystupovala se skupinou Flamingo, v pražském divadle Apollo, spolupracovala s italským zpěvákem Drupim nebo Petrem Rezkem, se kterými nazpívala slavně duety. Nebránila se ani spojení s mladými a nezkušenými. Nápad na vytvoření legendárního tria Kotvald – Hložek – Zagorová, byl její. Standu Hložka slyšela zpívat, když byl na vojně a Petr Kotvald ji uchvátil v Jihlavě, kde měla pocit, že slyší zpívat Jirku Korna. Kromě legendární písně Holky z naší školky nazpívali například ústřední skladbu seriálu Sanitka Můj čas.
Nevyhýbala se ani spolupráci s kolegy coby textařka. Jeden z jejích prvních textů byla píseň Mrtvá láska. Celkem jich napsala více jak osmdesát. Texty psala pro Karla Gotta, Evu Pilarovou nebo Helenu Vondráčkovou. Nebránila se ani spolupráci s mladými autory. Písně pro ni tak psal i Radek Banga, Marek Ztracený, Ondřej Gregor Brzobohatý, Radůza nebo Xindl X.
26. srpna nás ve věku 75 let navždy opustila, ale její písně nás budou životem provázet i nadále. Do srdcí všech se navždy zapsala hity jako Maluj zase obrázky, Je naprosto nezbytné, Asi asi, Já se vznáším, Líto, je mi líto …
zdroj: Supraphon.cz, Hanazagorova.cz, TV Prima, Idnes.cz, Story
