Když milujete cestování a přírodu, máte to vlastně hrozně jednoduché. Stačí se sbalit, vyrazit a jste šťastní. Objevovat krásy světa se rozhodl i Petr Jan Juračka, přírodovědec, pedagog, cestovatel, fotograf a nenapravitelný dobrodruh.

Se svým objektivem zachytil už krásy mnoha koutů světa – od islandského vulkánu přes Ugandu, Indonésii až po Japonsko či Amazonii. Před časem se vrátil i z výpravy na osmou nejvyšší horu světa Manaslu. O její zdolání se společně s dalšími členy expedice v čele s horolezcem Janem Trávníčkem pokoušel i loni, ani jeden z pokusů však nevyšel. Přes všechny peripetie, které zažil, jej jeho pověstný smysl pro humor nepřechází. Domů si z Nepálu přiváží nezapomenutelné zážitky a devět tisíc snímků z foťáku…

foto: Petr Jan Juračka / Nikon

Nemáte tak trochu pocit déjà vu?
Tak ono se říká, že dvakrát do stejné řeky vstoupit nelze. Tohle byl stejný kopec jako loni, část stejných lidí jako loni a ano, skončil jsem zase v nemocnici v Káthmándú. Ale tím ta podobnost končí. Dostal jsem se o hodně výš, bylo mi mnohem lépe a hora se chovala úplně jinak – oproti loňsku se nahoru dostalo jen pár šťastlivců, naprostá většina s kyslíkem. Letos ta sezona nebyla vůbec dobrá a stála životy hned několika lidí. Déjà vu, ale jen krapet.

V loňském i letošním roce vás bohužel při zdolávání této osmitisícovky zastihly zdravotní komplikace. Co se stalo?
Loni měli doktoři za to, že mi v té vysoké nadmořské výšce otekl mozek, v důsledku čehož došlo k utlačení okohybných nervů a mému dvojitému vidění. Letos se mi opět rozhodilo vidění, ale až na sestupu ze čtvrtého výškového tábora. V Káthmándú se nám povedlo najít lékařku specialistku a ta zjistila, že můj mozek není oteklý a nebyl patrně ani loni. Mám od narození relativně silnou oční vadu a nervy, které ji kompenzují, zkrátka nezvládají dlouhodobý pokles kyslíku v mém těle.

Počasí vám příliš nepřálo a nedaleko vás dokonce spadla lavina, která zabila jednoho člověka a dalších čtrnáct zranila. Máte v takových situacích obavy o svůj život? Neříkáte si, jestli fotografie, které přivezete, stojí za ten risk?
Ale to víte, že se bojím. I když, ne tak moc. V té lavině byli mí dva kamarádi, kteří ji tzv. odpružili a pokračovali dál. Ono se vám jistě může leccos stát, ale na rizika nemyslím. Snažím se je vždy minimalizovat a doufat, že to dobře dopadne. Celý letošní výstup jsem absolvoval v goretexovém saku, které mi jako prototyp nechal ušít můj kamarád, jehož těsně před expedicí zabil opilý řidič v Adršpachu. To nevymyslíte. Nezatěžuji se tím, co se může stát. Řeším jen to, co se děje.

Připravoval jste se po loňské zkušenosti na letošní repete důkladněji než před prvním pokusem o výstup?
Ano! Fyzicky jsem, věřím, na pomyslné hranici svých možností. Přidal jsem ale ještě dechová cvičení a něco jako takový domácí duševní trénink. Díky všemu jsem letos byl pod vrcholem připraven na výstup nejlépe, jak to jen šlo. Zastavila nás až podmínka, jinak bych se vracel s vrškem v kapse. Věřím tomu.

Měnil jste oproti loňsku svou fotografickou techniku? Co jste si bral loni a co letos do svého fotografického batohu a proč právě tuto výbavu?
Oproti loňsku jsem pokračoval ještě v minimalizaci. Větší foťák se světelnými objektivy zůstal v prvním výškovém táboře, já šel jen s malým připevněným na popruhu batohu. K tomu jsem měl menší dron. Zkrátka řešil jsem každý gram a vyplatilo se! Od jisté doby vím, že své krásné profesionální foťáky mohu mít všude kromě takového extrému, kde jejich používání není absolutně samozřejmé. Pokud se pohybuji fyzicky na hraně, foťák musí být v ruce sotva postřehnutelný, jinak mi ty nejlepší snímky utečou.

Jak velkou roli hraje při takových výpravách hmotnost fotoaparátu samého? Jde o důležitý aspekt při výběru?
Absolutní! Letos jsem byl na kopci s úplnou novinkou na trhu, bezzrcadlovkou Nikon Z30. Výhodou těchto lehkých strojů je nejen jejich váha, ale také relativně nízká cena, takže se tolik nebojím riskovat. Vyválel jsem ji v bahně, vyléval z ní vodu během týdenního lijáku, spadla mi na kameny, přemrzla několikrát. Nepřestává mě překvapovat, co ty současné digitální stroje vydrží!

Z „Hory ducha“ si jistě opět vezete spoustu zajímavých fotografií. Kolik jste jich tentokrát na expedici pořídil? A jak dlouho vám trvá projít je a zpracovat?
Z foťáku mám celkem devět tisíc fotek a výběr i úpravy mám prakticky hotové již nyní, v letadle cestou domů. Obvykle nezpracovávám více než asi třicet fotek z expedice – vždy mě baví pracovat spíše s menším, avšak kvalitnějším výběrem než s kvanty fotek, které nikoho nebudou zajímat. Mnohem více práce však představuje zpracování filmu a knihy, které plánuji nyní jako ukončení jedné pomyslné himálajské kapitoly svého života. Ale baví mě to tak moc, že bych mohl mít na jaře příštího roku hotovo, práce mi jde od ruky.

Plánujete přednášky, na kterých budete zájemcům o své výpravě na Manaslu vyprávět?
No jasně! Dokonce některé společné s vedoucím expedice, s Honzou Trávou. Je teda pravda, že než on se vymáčkne s pozdravem, já už obvykle přednáším o cestě domů, ale zase je docela dekorativní, tak ho třeba nechám někde viditelně stát na pódiu.

Snímek hory Manaslu zdobí také titulní stranu vašeho kalendáře… Jaké další fotografie v něm najdeme?
Manaslu byla pro titulku jasnou volbou, ten moment byl úplně neopakovatelný. A vidíte – taky jsem jej fotil na malý foťák, který byl zkrátka v ten daný moment po ruce! Do mého tradičního kalendáře se ještě dostaly letos fotky z Alp, Kokořínska, Indonésie, Irska, Českého Švýcarska, Sicílie nebo třeba taky z Azorských ostrovů či Kilimandžára. 

Letos jste se vedle výpravy na Manaslu vydal na Faerské ostrovy. Kde se vzal nápad projet souostroví v sedle kola?
No to bylo! Šéfredaktor nejčtenějšího českého cyklo časopisu mi na tenhle nápad řekl, že za čtvrtstoletí svého působení v periodiku takovou hloupost nepamatuje. To mě hrozně nakoplo a utvrdilo v tom, že na lepší místo, kam se dostat s koly, se už dostat nejde. A bylo to bezva. Nápad se zrodil za jízdy v autě, když jsem o tom mluvil se svým parťákem Ivánkem.

Kolik kilometrů jste najezdili a co byl ten nejsilnější zážitek?
Takhle. Najeli jsme o něco málo více kilometrů, než jsme nalétali drony. Tolik asi politicky korektní odpověď. Cílem bylo si to užít a hlavně zjistit, kam až se dá na moderních terénních kolech dostat. Když už to vypadalo, že spadneme z vysokých útesů do oceánu, točili jsme to zpátky. Dodnes si vážím každého metru, který jsme na těch bajcích zvládli urazit! Z hlediska mých expedic se tak rozhodně jednalo o poctivý trénink diskomfortu.

Nebojíte se už říci své manželce, že se chystáte na další expedici? Jak se na vaše výpravy tváří?
Trochu jo. Hrozně nerad jí ubližuju. Naštěstí je to rozumná ženská a ví, co potřebuju. Podrbat, nakrmit, polaskat a pak nevyhnutelnou míru svobody, kterou mi dává. Dobře jsem si vybral.

Zkusíte někdy vyrazit na Manaslu ještě do třetice?
To teď nevím. Ale pokud ano, budu muset s kyslíkem kvůli mému očnímu nervu anebo s nějakým jiným fíglem. Zatím to nechávám otevřené, ale tipl bych si, že už se na Manaslu nepodívám nikdy.