Snímek s názvem Jan Werich: Když už člověk jednou je mapuje klíčové okamžiky života legendárního herce, vznik Osvobozeného divadla, jeho boj proti fašismu, dramatický útěk před nacisty, působení ve Spojených státech, rozčarování po návratu do Československa i spolupráci s novým režimem. Do kin vstoupí 5. srpna.
Dokument připravila dvojice tvůrců Martin Slunečko a Miloslav Šmídmajer. Životem a tvorbou Jana Wericha ve filmu provází Jiří Suchý, Zdeněk Svěrák, Werichova vnučka Fanča, Jiřina Bohdalová, Vladimír Just, Pavel Taussig či kamarádka Werichovy dcery Eva Tůmová.
Film zavede diváky také do Werichova domu na Kampě, na jeho chalupu ve Velharticích nebo do řady divadel, kde herec působil. Kromě mnoha ukázek z filmů a televizních her divák uvidí Jana Wericha v sekvencích z natáčení Císařova pekaře anebo z filmu Až přijde kocour.
„Nevyhnuli jsme se ani otázce celoživotního přátelství s Jiřím Voskovcem, které bylo narušeno realizací filmu Císařův pekař a Pekařův císař, kdy se Jan Werich bez souhlasu Voskovce vrátil k tématu Golema, jež spolu zpracovávali už před válkou. Premiéry Císařova pekaře v New Yorku se Voskovec nezúčastnil, ačkoli v New Yorku žil a vnímal to jako zradu. Pak ale přátelství obnovili a pravidelně si psali dlouhé dopisy. Úryvky z některých dopisů ve filmu citujeme,“ uvedl spoluautor filmu Martin Slunečko.
Vzpomínky kolegů a přátel
Film se zaměřuje i na Werichovo rozhodnutí znovuotevřít uprostřed 50. let své divadlo s novým partnerem Miroslavem Horníčkem. Jiří Suchý vzpomíná na svou první návštěvu představení Pěst na oko, která prý změnila jeho život. Tvrdí, že bez Voskovce a Wericha by nevznikl Semafor. Počátkem 60. let se pak Suchý stal Werichovým přítelem a důvěrníkem.
„Překvapí, že Werich hrál i v zahraničních filmech, například postavu Göringa v sovětském tendenčním filmu Pád Berlína anebo po boku Anthony Quinna ve filmu Pětadvacátá hodina. Měl být také protihráčem Jamese Bonda, po 14 dnech zkoušek nakonec ale z natáčení sešlo, stejně jako z několika dalších filmových rolí. S kamerou se nám podařilo nahlédnout do originálů scénářů filmu Falstaff, který Jan Werich připravoval několik let a ve kterém měl hrát i Jiří Voskovec,“ dodal spolurežisér filmu Miloslav Šmídmajer. Podrobněji Werichovu filmovou kariéru ve filmu přiblíží Pavel Taussig
Slavnostní premiéra bude 1. srpna v Muzeu Kampa, které na 14. června připravuje o Werichovi i divadelní představení.
Jan Werich
(* 6. února 1905 – † 31. října 1980)
Pocházel z rodiny pojišťovního úředníka. Komik, filosofující klaun, skvělý herec i autor moderních pohádek. Životního kamaráda a kolegu potkal jeho největší životní parťák v jedenácti letech na gymnáziu v Křemencově ulici. „On byl strašně drzý. Celý život říkal lidem všecko do očí,“ vzpomínal na Wericha Jiří Voskovec.
Začátek tvůrčí spolupráce V+W spadá do období, kdy oba studovali na právnické fakultě UK. Ze třítýdenního pobytu u Voskovcových na Sázavě se zrodila „Vest Pocket Revue“. Názvem mysleli malou revue do kapsičky u vesty. Werich byl tehdy na plakátech uveden jako J. W. Rich. Premiéru měla na malostranském jevišti Umělecké besedy 19. 4. 1927 a byla určena pro Voskovcovy spolužáky z francouzského lycea.
„Když jsme hráli poprvé, a mysleli si, že naposledy, Vestpoketku, utrhly se špagáty, na kterých visely kulisy. Proto nás vystrčili před oponu a řekli, že musíme lidi nějak zabavit. A tak vznikla první forbína,“ vzpomínal Werich, který v lednu 1939 emigroval spolu Voskovcem s Jaroslavem Ježkem do Ameriky. Po návratu založili v roce 1946 Divadlo V+W na stejném místě, kde před válkou hrálo Osvobozené, ve Vodičkově ulici v paláci U Nováků. V březnu roku 1948 tu měl premiéru americký muzikál Divotvorný hrnec, ve kterém hlavní roli Káči hrála do té doby neznámá Soňa Červená a Čochtana Jan Werich. Voskovec se však uchýlil roku 1948 do exilu a Jan Werich přešel do Divadla státního filmu v Karlíně.
V druhé polovině 50. let vedl Werich pražské Divadlo ABC. Ve filmu dostal málo šancí, televize byla štědřejší. Z televizních inscenací, ve kterých hrál, se především díky němu staly legendy.
V letech 1955–59 byl uměleckým ředitelem a hercem Divadla satiry (roku 1957 přejmenované na Divadlo ABC), kde se spolu s partnerem M. Horníčkem vrátil k některým hrám Osvobozeného divadla. Kromě divadelní činnosti se věnoval i filmu, hrál v několika filmech a televizních inscenacích.
V 70. letech mu byl znemožněn přístup do médií v důsledku jeho postoje v období pražského jara 1969. Po zbytek svého života byl pak tehdejším režimem postaven mimo hlavní kulturní proud.
