Každoročně v srpnu se koná v Chrudimi pouť. Ani já ani moje děti nejsme příznivci těchto atrakcí, ale tuhle jsme si nechtěli nechat ujít.
Naše cesta do Chrudimi měla ovšem zcela jiný důvod.
Obraz svatého Salvátora. Říká se o něm, že je zázračný. Malý portrét namalovaný na lipovém dřevě byl léta k vidění v místním kostele. Dnes už tam visí jen jeho kopie. Originál můžete vidět pouze dva dny v roce, právě když se koná chrudimská pouť.
Vůbec jsem tenhle náš poklad neznala a paradoxně jsem se o něm dozvěděla od jednoho indického Swámího (hinduistický učenec, pozn. red.). Vyprávěl mi o něm při naší návštěvě jeho ašrámu v Německu. Seděl prý před obrazem v kostele několik hodin. Místní pan farář ho tam s pochopením nechal. Trošku jsem se styděla, když jsem musela přiznat, že ho neznám a Chrudimí sem jen jednou projížděla.
Z Nizozemí až do Chrudimi
Portrét svatého Salvátora má schopnost léčit, uzdravovat a ochraňovat v době morových epidemií. Právě před ní jednou zachránil obyvatele města. Pravděpodobně byl namalován v 16. století v Nizozemí. Čekala ho dlouhá cesta do Čech, opředená spoustou legend.
My jsme přijeli do Chrudimi v pátek večer. Chtěli jsme si ji prohlédnout a v klidu si užít ty dva vzácné dny se svatým Salvátorem. Ubytovali jsme se v místním malém penzionu nedaleko náměstí.
Obraz je poprvé k vidění v sobotu večer od 18 hodin v malém gotickém kostele svaté Kateřiny, který je národní kulturní památkou.
Po mši je zde prostor pro každého, kdo se chce poklonit, pomodlit či pokleknout před obraz se svojí prosbou. V kostele nás bylo pár. Každý měl tak dostatek času na svoji chvilku se svatým Salvátorem. Bylo až dojemné sledovat děti, jak klečí před portrétem ověnčeným květinami a něco mu špitají. Rozhodly se samy, že půjdou. Při odchodu jsme dostali od paní, která doprovázela pana faráře, pamětní obrázky svatého Salvátora. Obraz ted’ přenášejí na náměstí do velkého kostela Nanebevzetí Panny Marie. Tam bude k vidění od nedělního rána, kam se také chystáme na mši.
Podle vzoru mojí babičky jsme se v neděli ráno řádně ustrojili a vyrazili do kostela. Nezbývalo nám nic jiného než projít přes pěší zónu a celé náměstí mezi všemi ohlušujícími atrakcemi a stánky se vším možným.
Kostel byl naplněn až k prasknutí. Našli jsme místo na kraji jedné lavice. V momentě, kdy začala mše, se rozhostilo ticho. Všechny kolotoče musely být po dobu jejího trvání vypnuty. Stejně tak amplióny s uřvanou hudbou. Byl to zvláštní střet dvou světů, které se ale navzájem respektovaly.
Salvátora jsme viděli jen z dálky, ale to nevadilo, protože jsme si ho dostatečně vychutnali o samotě předchozí večer.
Loňská pout’ byla díky pandemické situaci zrušena. Uvidíme, jak to bude letos.
