Je to už trochu omletá písnička. Toskánsko… Každý o něm básní, točí se o něm jeden romantický film za druhým, píší oslavné romány. Kdo tu nebyl, jako by nežil.
Také vás návštěva téhle opěvovaného kousku světa stále míjela? Nejvyšší čas zjistit, co na tomhle kousku světa všichni mají a proč se sem každý druhý touží odstěhovat. Jedno raději přiznám hned. Itálii miluju. A je ještě mnoho bílých míst, která tu na mě čekají. Donedávna k nim patřilo i Toskánsko. Tenhle dluh jsem se rozhodla splatit a vyrazit sem alespoň na prodloužený víkend. Objevit zemi, kterou znám zatím jen z filmů a knih. A vím, že je určitě krásná.
foto: Andrea Zárubnická
Rande s šikmou věží
Po obědě přistáváme v Pise. Hned na letišti si vyzvedáváme zamluvené auto a míříme do centra. Být tu a nevidět zdejší šikmou věž prostě nejde. Parkování je v historických jádrech italských měst vždycky problém a nejinak je tomu i tady. Dvakrát to tu obkroužíme (a to ještě netuším, že dva měsíce poté přijde pokuta za vjezd do nedovolené zóny) pak boj s parkovacím automatem… Rada na okraj: vždy mějte u sebe drobné a zapamatujte si značku auta. Oboje se vám bude dost hodit.
Kolem věže je hodně rušno a stát dlouhou frontu na vyhlídku se nám nechce. Takže ji dvakrát obejdeme a projdeme celé náměstí Piazza dei Miracoli (Náměstí zázraků). Prohlédneme si rozlehlou katedrálu z bílého carrarského mramoru, kde byl pokřtěn Galileo Galiei i ostatní impozantní budovy lemující náměstí. Hezké místo. I v případě, že by věž „nepadala“ by to tu bylo působivé. Den se ale krátí a my máme zamluvené ubytovaní ve středověké perle Toskánska, městečku Volterra, takže je čas vyrazit.
Romantika na druhou a to nejlepší červené…
Kamenná města mám moc ráda, ale tady je to vážně bomba. Bydlíme hned za jednou ze vstupních bran, takže rychle vybalit a hurá na večeři. Při hledání té správné restaurace stihneme ještě krátkou procházku křivolakými uličkami, a hlavně výhledy ze zdejších hradeb, které jsou v zapadajícím slunku opravdu impozantní. Volterra stojí na zdejším vršku už od 6. století př. n. l., kdy ji založili Etruskové. A historie tu dýchá z každého koutu, z každé zdi. Město pojmenované Velathri vzniklo spojením několika osad ve 4. století př. n. l., kdy byly postaveny i mohutné dodnes zachované hradby, a bylo jedním z nejvýznamnějších měst Etrurie. Kromě malebné atmosféry mi utkvěla i večeře. Vybrali jsme si trattorii, kde neměli stálý jídelní lístek, jen nabídku dne. Tak dobré ragú s makaróny jsem snad nikdy neměla. A když ochutnám zdejší (stolní!) červené víno, zatají se mi dech. Vůbec nevím, kdy jsem pila lepší. Asi nikdy. Večerní procházka překvapivě tichým městem je završením skvělého dne. A to nás čekají ještě tři další. Jo, jsem lapená!
Města i venkov
Každý den máme zarezervované ubytování na jiném místě, takže nás čeká docela dost cestovaní. Ale! Projížďka toskánským venkovem je zážitek sám o sobě, hlavně pro toho, kdo neřídí. Hojně tedy zastavujeme a kocháme se. Výhledy jsou prostě neskutečné. Tuhle krajinu musel malovat některý z renesančních malířů, jinak nevím. Každý pohled je vlastně kýč, jak vystřižený z těch nejzamilovanějších filmů. A že jich tu bylo natočeno. Zajímavé je, že většina z nich končí tak, že se sem hrdinové odstěhují nebo se sem vrací a v zakoupeném či zděděném domě. A žijí, dokud nezemřeli… Možná navěky. Když jsme u té renesance, její kolébku samozřejmě navštívit musíme. Bohužel je zrovna 38 stupňů, což na procházku městem není zrovna nejlepší čas. Přesto žasnu. Baptisterium San Giovanni, bazilika Santa Croce, katedrála Santa Maria del Fiore, Palazzo Pitti, Ponte Vecchio… Týden by nestačil. Nechápu, kdo vymyslel heslo: Vidět Neapol a zemřít. Byli jste někdy v Neapoli? Jeďte sem.
Nejlepší zmrzlina na světě
Ještě před Florencií jsme ale stihli San Gimignano. Město proslulé téměř jednotnou středověkou zástavbou s 15 věžemi, zapsané v UNESCO. A místo, kde prý mají nejlepší zmrzlinu na světě. Před gelaterií Dondoli, která tohle ocenění získala v letech 2006/7 a 2008/9, stojí slušná fronta, ale jde to rychle. Zmrzlin tu nabízejí snad sto. Nepřeháním… Tak, kterou vybrat? Vítězí vanilková, čokoládová a černý rybíz s levandulí. No, tu poslední si už asi nikdy nedám, s tou chutí levandule to kapku přehnali, ale ostatní jsou skvělé. A hurá do Sieny, města známého každoročním konáním tzv. Palia, tj. koňského dostihu, který se odehrává na hlavním náměstí Piazza del Campo. Soupeří tu spolu jezdci z jednotlivých čtvrtí města. A ta, která vyhraje, má právo uspořádat bujarý večírek ve čtvrti, která dostih prohrála. Hezká tradice. My přijeli jen chvíli po této slávě, na náměstí jsou ještě patrné zbytky slámy, která tu po soubojích zůstala. Spíme za městem na statku jako vystřiženém z katalogů o Toskánsku, ale večer se do města ještě vracíme. A řeknu vám, v noci je mnohem krásnější, takže pokud můžete, projděte se tu rozhodně už za tmy.
Ještě k moři a domů
Zbylé dvě noci trávíme u moře, konkrétně v Marina di Pisa, odkud je to pak na letiště už jen kousek. Pěkné místo i koupání je báječné, tedy pokud vám nevadí kamenitá pláž. Ale dosud neobjevných míst je v tomhle požehnaném kraji ještě hodně. Teď už to vím, Toskánsko je prostě láska. Na první pohled, nádech i ochutnání. Sem budu muset ještě víckrát. A vlastně úplně rozumím lidem, kteří se sem odstěhují. Taky by mi nevadilo tu zestárnout. S vínem v ruce a dech beroucími výhledy do okouzlující krajiny si to dovedu představit.
