Winternitzova vila, jejímž autorem je slavný architekt Adolf Loos, stojí v pražské ulici Na Cihlářce 10 a je ukázkou toho nejlepšího, co funkcionalismus nabízí. Pokochat se její krásou můžete i vy.
Dům byl postaven na začátku 30. let minulého století pro pražského právníka Josefa Winternitze a jeho rodinu. Podle převládající barvy slonové kosti v interiéru je nazývána též Béžová princezna a stala se po právu chráněnou kulturní památkou.
Praktické uspořádání
Stavba nebyla na svou dobu příliš nákladná, interiérům dominují jen cihly, bílé omítky a dřevo; ušlechtilý kámen se tu vůbec neuplatňuje. Vstup do domu je příznačně loosovsky neokázalý, prolomený v levém bočním průčelí a chráněný jednoduchým zádveřím s přidruženou šatnou, záchodem a umyvadlem. Odtamtud se vstupuje jednak do suterénu i do hlavního prostoru domu v přízemí. V suterénu je situovaný byt domovníka, složený z pokoje a kuchyně se zázemím, prádelnou se sušárnou a žehlírnou, kotelnou a skladem paliva, jímž byl ve vile koks.
V přízemí najdete obytný prostor, v Loosových a Lhotových plánech označený jako obývací pokoj. Jeho půdorysná plocha 11 × 9 metrů je řešena ve dvou úrovních. Ta spodní, větší, se otevírá do zahrady a je spojená s terasou, z níž lze do zahrady sestoupit po schodišti. Horní část zahrnuje jídelnu, spojenou s kuchyní, a menší obývací pokoj. Symetricky, stejně jako u kuchyně s jídelnou, jsou za obývacím pokojem umístěny knihovny. Ty ale už nejsou součástí společného prostoru, oddělují je od něj stěny. V ose prostoru pak vede schodiště do dalšího patra, které bylo ryze privátním prostorem jednotlivých členů rodiny.
Ze všech tří pokojů se vstupuje na velkou terasu. Podle vzpomínek rodiny se ale příliš neužívala. Hostinský pokoj, v plánech označený jako kuchyně, sloužil pro společné snídaně. V druhé polovině zadní části byla velká koupelna a šatna. Ustupující nejvyšší patro obývaly vychovatelka dětí a kuchařka. K jejich dvěma pokojům příslušely společný záchod a koupelna. V rodině se traduje Loosovo zdůvodnění, že okenní parapety jsou tak vysoké, aby se personál nerozptyloval krásným výhledem a věnoval se své práci. Nejvyšší terasa s masivní pergolou na čtyřech pilířích, z nichž pravý krajní obsahuje komínové průduchy, přiléhala k pokojům služebných. Umožňovala sledovat východy a západy slunce a poskytovala tak krásné výhledy, že ji využívala i rodina Winternitzů častěji než terasu spodní.
Winternitzova vila: Historie a současnost
Projekt stavby byl zadán v září roku 1931, rok nato bylo vydáno povolení k užívání stavby. Winternitzova rodina vilu obývala do roku 1941, poté ji musela převést na Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu), který spravoval konfiskovaný židovský majetek. Později vilu koupila pražská obec, jež zde provozovala až do roku 1997 mateřskou školu. Následně ji díky restituci získali zpět potomci původních majitelů. A ti se rozhodli navrátit vile její původní podobu z třicátých let. Opravy proběhly v letech 1999–2002. Na pozoruhodném výsledku má největší zásluhu nezměrná energie a práce Stanislava Cysaře, vnuka původního majitele.
Od roku 2017 je vila otevřena veřejnosti a je možné ji navštívit v rámci komentovaných prohlídek nebo díky bohatému kulturnímu programu, který zde pravidelně probíhá. Také je možné se ve vile i ubytovat nebo si ji pronajmout na svatbu či k uspořádání soukromého večírku. Pořádají se zde kurzy dějin umění a architektury a nechybí ani stálá výstavní expozice, která pomocí vzdělávací činnosti připomíná pohnuté dějiny 20. století, jež se nesmazatelně zapsaly do historie rodiny i objektu.
foto: Winternitzova vila
Spor o autorství
V sedmdesátých letech se někteří odborníci (např. Zdeněk Kudělka, Dietrich Worbs, Burkhardt Rukschcio, Roland Schachel) začali zabývat autorstvím Winternitzovy vily. S ohledem na to, že realizace proběhla až na sklonku Loosova života, navíc za jeho osobní nepřítomnosti v Praze, se zamýšleli nad možností, zda nešlo převážně o dílo Loosova dlouholetého spolupracovníka a přítele architekta Karla Lhoty.
V poslední dekádě se však téměř všichni historici umění zcela přiklonili k autorství Adolfa Loose a architektu Lhotovi přiřkli návrh interiérů a dohled nad průběhem samotné stavby. Zcela však v souladu s Loosovým uvažováním a v návaznostech na jejich práce předchozí. Rozhodnutí vycházelo ze zkoumání stavby samotné, která nese zcela zřejmý Loosův rukopis.
Winternitzova vila je poslední stavbou Adolfa Loose dokončenou za jeho života. Loos na její dostavbu ještě na podzim roku 1932 dohlížel, i když většina povinností už spočívala právě na Karlu Lhotovi. Ke srovnání s Winternitzovou vilou se nabízí především Mollerova vila ve Vídni (Wien 18, Stadtfriedgasse 19) z let 1927–1928, v Praze pak střešovická vila Františka Müllera (Nad hradním vodojemem 14) z let 1928–1930.
Zdroj: www.loosovavila.cz
