Více než třicet let se zabývala vyšetřováním a objasňováním zvlášť závažných zločinů, jako jsou vraždy, loupeže a znásilnění. Jako vyšetřovatelka se podílela například na kauze Orlických vražd. Absolvovala studijní pobyty u FBI a Kanadské královské jízdní policie. Jiřina Hofmanová je legendou české kriminalistiky.

Aktuálně Jiřina Hofmanová vydala knihu Myšlenky zločince, kde ve vzpomínkách na své nejslavnější případy dá nahlédnout do pokřivené mysli lidí, kteří si vědomě vybrali cestu zločinu. Poznáme tak skutečnou práci vyšetřovatelů, kteří často stojí na dechberoucí analýze chování a emocí pachatelů!

foto: Jaroslav Fikota (6), Jiřina Hofmanová (4)

Jiřina Hofmanová a její kroky k policii

Co vás vedlo k tomu, že jste se přihlásila do výběrového řízení Policie?
Profesní kariéru jsem začínala jako středoškolská profesorka, jak se tehdy učitelkám na střední škole říkalo. Kantořinu jsem považovala a stále považuji za krásné povolání i tvrdou řeholi, pokud chcete udržet kvalitu profese. Byla jsem v neustálém kontaktu s mladými lidmi a řešila s jimi nejen jejich vzdělávání, ale také školní i rodinné problémy. Po šestnácti letech kantořiny, kdy platy i prestiž učitelů byly ve společnosti na samém dně, motivace k další práci se začala vytrácet. Potřebovala jsem odejít někam do „klidu“ laboratoře, kde bych si odpočinula od školního zvonění nebo křiku rozdováděných žáčků. Z otevřených zdrojů jsem si vyhledala, že možné uplatnění se zaměřením biologie, chemie, antropologie bych mohla najít v útvarech Policie České republiky, které se zabývají kriminalisticko-technickou činností.

Jaké byly vaše první dojmy? Věděla jste od první chvíle, že to byl správný krok?
Místo kriminalistického technika nebylo volné. Dostala jsem nabídku na jedno z mnoha neobsazených míst vyšetřovatelů policie. V dětství jsem milovala detektivky a sobotní televizní kriminálky. Ale o tom, že bych se sama mohla podílet na objasňování a vyšetřování těch nejzávažnějších zločinů, jsem nikdy ani neuvažovala. Přijetím do služebního poměru k Policii ČR jsem vstoupila jsem do zcela jiného světa. Vždy mě lákalo hledání nových cest při řešení problémů a teď se mi otevřel široký prostor možností, jak tento osobnostní rys uplatnit. Nové zaměstnání bylo velkou výzvou a já jsem zase byla od samého začátku rozhodnutá tuto výzvu beze zbytku naplnit. 

Musela jste se pohybovat v převážně mužském prostředí. Jak vás vnímali kolegové?
V naší společnosti stále přetrvávají stereotypy, které předurčují ženám či mužům určité profese. Zpočátku jsem vnímala, že příchod bývalé kantorky bez policejních zkušeností není v očích kolegů i vedoucího pro práci odboru žádné velké terno a jejich nejistota byla evidentní. Na nějaké dlouhé „oťukávání“ ale nebyl čas, po krátké době jsem se začala postupně zapojovat do práce odboru. Po nějakém čase utichla i pošťouchnutí typu „Ještě se ti houpe kabát na věšáku“, „ Jdi tady týden i s cestou“ a já měla pocit, že mě kolegové skutečně přijali mezi sebe. 

Mimo jiné velice ráda vzpomínám na společné oslavy narozenin nebo jmenin. Ukázalo se, že kolegové jsou nejen kvalitními vyšetřovateli, ale mají v malíčku i jiné profese. Bylo tam několik výborných kuchařů, jeden uměl krásně malovat a jeho dva obrazy zdobí moji ložnici dodnes. Další byli vypravěči barvitých příběhů, hudebníky a zpěváky.  Mnohdy bujaré oslavy jako by vyrovnávaly stres a napětí, kterému jsme byli vystaveni během pracovní doby.   

---

---

Žena v mužském prostředí

Co byste poradila ženám, které mají zájem pracovat u Policie?
Univerzální rada neexistuje, protože policejních činností je velmi mnoho. Každá policejní služba (pořádková, dopravní, cizinecká, kriminální policie a vyšetřování) má širokou škálu pracovních pozic s různými požadavky na vzdělání či předchozí zkušenosti. Nedovedu dát ani uspokojivou odpověď na otázku, jestli se dá skloubit policejní práce s rodinným životem. Na tuto otázku si musí každý zaměstnanec, nejen u policie, odpovědět sám: určit si priority a motivaci k práci, zapojení partnera, důsledky práce mimo domov, aj. 

Jaké musí mít žena předpoklady, aby uspěla?
O úspěchu v zaměstnání rozhoduje mnoho faktorů, některé můžete ovlivnit a jiné faktory ovlivnit nemůžete. Opravdu nezáleží na pohlaví ale na motivaci toho, co děláte. Když jsem jako student vysoké školy měla studijní problémy, protože základy z té střední školy nebyly na dostatečné úrovni, nastavila jsem si cíl svého kantorského působení: připravit své studenty tak, aby se do   stejné svízelné situace při svém budoucím studiu na vysoké škole nedostali. 

Než jsem vstoupila k policii, prošla jsem si problematickým obdobím samoživitelky, z barvitého vyprávění své kamarádky jsem věděla o jejím životě s agresivním manipulátorem, násilný trestný čin se přímo dotkl člena mé rodiny. Sedíte jako vyšetřovatelka před člověkem, o kterém z 99% víte, že je pachatelem a nemůžete mu jeho činnost dokázat třeba díky nedostatečné práci ostatních kolegů. Pachateli nedostatek důkazů je jasný a směje se vám do očí: hned máte na stole motivaci pro zkvalitňování práce policie. 

Jestli se vám podaří nebo nepodaří něco zlepšit, nezáleží jenom na vás. Potřebujete získat vhodné spolupracovníky a mít podporu služebních funkcionářů. Na první pohled jednoduché, ale v reálném světě mnohdy neuskutečnitelné. K dosažení úspěchu nepochybně patří i dobrá fyzická kondice, která také bezprostředně souvisí s kondicí mentální. Jako vyšetřovatelka jsem nemusela běhat za pachatelem, abych ho dostihla, nemusela jsem k jeho zneškodnění používat hmaty nebo chvaty. Musela jsem ale být schopna toto všechno zvládnout v případě nutnosti, včetně použití střelné zbraně.  

Jiřina Hofmanová a první případ, místo činu a střet se zločincem

Byla jste připravena na to, že budete ohledávat místo činu a čelit i vyšetřování brutálních vražd?
Na pobyt na místě činu můžete být sice mentálně připravena, ale pokud jste empatický člověk, vždy vás to zasáhne. S přibývajícími zkušenostmi se zaměříte na celkový obraz místa činu a jednotlivé stopy. Pro mě jako vyšetřovatelku byla přítomnost na místě činu a přítomnost při pitvě oběti základem přípravy na výslechy podezřelých. Analýza chování mě naučila skládat obraz toho, co se na místě činu odehrálo. Dokázala jsem si vybavit i to, co musela oběť před svou smrtí prožívat. Jenom profesionální přístup mi potom všem umožnil, abych potlačila emoce z ohledání místa činu a pitvy oběti a navázala kontakt s pachatelem. Obzvlášť obtížné to bylo v případě, když mi pachatel začal líčit, jak si všechno oběť zavinila sama a on je, chudák jeden, vlastně nevinný. 

Co vám vytanulo na mysli, když jste byla poprvé na místě činu? Jaký byl váš první případ?
Než se naučíte číst místo činu, chvíli to trvá. Můj první samostatně řešený případ byl pokus o vraždu: „Případ prostořeké manželky“. Rodinná rozepře manželů vyvrcholila střelbou a shodou náhod jedna ze střel zasáhla manželku do hlavy. Úmysl zavraždit ji manželka popřela hned po probuzení z kómatu a nedala souhlas ke stíhání manžela. 

Jak dlouho trvá, než proniknete do myšlenek zločince? 
K rozvoji představivosti a vytváření mentálních obrazů mě vedl můj otec od dětství. Ty první představy byly zdrojem veselí a souznění s milovaným člověkem. Potom se veselé představy dostaly na úroveň poznávání zla, násilí a manipulace. Představivost zaplnily scény z filmů Vyšší princip nebo Kladivo na čarodějnice, obrazy znásilnění z filmu Pramen panny a reakce otce oběti byly snad ty nejsilnější. Potom přišla doba zdokonalování se v analýze způsobu páchání, rozvoj umění vnímat místo činu jako skutečnou scénu události odehrávající se mezi obětí a pachatelem. Své ovoce přinesly stovky hodin strávených rozhovorem nebo výslechem různých typů pachatelů, stovky hodin strávených s obětmi nebo pozůstalými po obětech, stovky hodin strávených nad analýzou dříve spáchaných zločinů a stovky hodin strávených studiem naší i zahraniční odborné literatury. 

Jaký je to pocit, když se vám podaří se zločincem navázat kontakt a on začne spolupracovat?
Navázání kontaktu se otázkou taktiky. Tady mi opět pomohly životní zkušenosti. Dětství jsem strávila v rodině zapáleného ochotnického divadelníka a jsem tak trochu komediant. Při rekonstrukci rodinného domku jsem několik let běhala v montérkách, kladivo, majzlík a míchačka na maltu mi nebyly cizí a dovedu obrazně „myslet v pytlích cementu“. Kantořina mě naučila pracovat s omluvami i výmluvami studentů a ty se ve své podstatě neliší od výmluv pachatelů. Obrazy skutku, který spáchal, se musí zákonitě vypálit pachateli do mozku. Když tvrdí, že si podrobnosti nevybavuje, nemluví pravdu. U zločinu byl jen on a jeho oběť, pokud pominu náhodu a přítomnost očitého svědka. Mým úkolem bylo získat maximum z toho, co je pachatel ochoten připustit a popsat.  

Protože mám ráda mentální obrazy, přípravu na výslech a jeho provedení připodobňuji k práci dřevorubce. Informace, které potřebujete získat, si můžete představit jako košatý strom, nejcennější informace tvoří jeho kmen a hlavní větve. Některé větve tohoto stromu mohou nést informace zavádějící, smyšlené. Když zvolíte správnou taktiku výslechu, vhodně načasujete obsah a otázek a pracujete s vědomím toho, kam by vám mohl vyslýchaný pachatel utéct, můžete mu obrazně řečeno únikové větve odřezat. Když se vám to povede a získáte dostatek informací, opravdu se cítíte unavená jako skutečný dřevorubec. Ty informace ještě musíte porovnávat s dalšími, upřesňovat a skládat do konečného obrazu způsobu páchání. Po takové práci musíte dobíjet baterie, často jsem jen seděla a snažila se na nic nemyslet a hledět tzv. „do blba“.  Žádné pocity radosti nebo štěstí, že pachatele „máte“, spíš mrazivý úžas nad pestrou škálou toho, co člověk člověku dokáže udělat.  

Jiřina Hofmanová a vyřešené případy

Co jste dělala, když se vám podařilo vyřešit případ?
Každý vyšetřovatel měl na stole vždy více případů. Jeden vyřešil a další byly na čekačce vyřešení, nekonečná práce. Bylo třeba vyčistit hlavu. Na čtení knih jsem se nedokázala soustředit, ráda jsem se ale bez cíle procházela v ulicích Prahy. Na oslavy narozenin a jmenin mezi vyšetřovateli v devadesátkách, jsem už vzpomínala.   

Co se týče důvodů zločinu, které převládají? Jde o „nešťastnou náhodu“, výbuch zlosti, vlastní hloupost, známost s nevhodnými lidmi, chladnokrevnost?
Ve své studii vražd jsem mezi sebou porovnávala vraždy a jejich pokusy spáchané dvacet let před rokem 1989 a dvacet let po něm a snažila se tak získat empirická data k odpovědi na velmi široce položenou otázku: „Jak se vraždí v Česku?“. 

---

• V letech 1969-1989 bylo spácháno v průměru 127 vražd a jejich pokusů ročně, z toho 86 dokonaných vražd ročně. V letech 1990-2009 bylo spácháno v průměru 235 vražd a jejich pokusů ročně, podle mezinárodně uznávané metodologie bylo spácháno v průměru 152 dokonaných vražd ročně. 
• V celém sledovaném období je trvale nevyšší nápad vražd a pokusů vraždy na území hl. m. Prahy, ve Středočeském a Moravskoslezském kraji. 
• Model vražd podle motivace ukázal, že v letech 1990-2009 došlo k výraznému nárůstu loupežných vražd a vražd při konfliktu a k výraznému poklesu psychotických vražd a vražd spáchaných rodinnými příslušníky a partnery. 
• Nejvíce vražd spáchali muži ve věku 20-29 let. V letech 1990-2009 to bylo nejvíce vražd při konfliktu, v letech 1969-1989 spáchali nejvíce vražd partnerů. 
• V celém hodnoceném období u vražd loupežných a sexuálních útočili pachatelé na oběti, ke kterým neměli předchozí vztah.  

---

Jiřina Hofmanová u FBI

Jak na vás stáž v FBI a Kanadské královské jízdní policie zapůsobila a co vám přinesla?
Stáže na akademiích FBI a Kanadské královské jízdní policie byly pro mě velmi inspirativní. S agenty FBI jsem probírala úskalí, která museli řešit při zřizování pracoviště pro analýzu násilných zločinů, při výběru těch „správných“ pracovníků a jejich dalšího profesního vzdělávání. Dostala jsem od nich know how, které jsem se snažila uvést do života i u nás v české kotlině. 

Kolegové z Kanadské královské jízdní policie mi názorně předvedli, jak by měl vypadat výcvik policistů, kteří se analýzou násilných zločinů zabývají. V daleko menším rozsahu, ale podle stejného vzoru jsem v roce 2008 vyškolila více jak pět stovek našich policistů, kteří pracovali se systémem ViCLAS a  zabývali se násilnou a sexuálně motivovanou trestnou činností. 

Nejen u FBI nebo Kanadské královské jízdní policie ale také v  „západním“ evropském zahraničí musí policejní specialisté v oblasti metod a prostředků kriminální analýzy splňovat přísná kritéria výběru a projít speciálním výcvikem.  Těžko posoudit, zda jsou zahraniční kolegové lepší nebo mají lepší možnosti. Mohou dosahovat lepších výsledků, protože na rozdíl od těch našich mají postavené celoživotní vzdělávání a pro konkrétní policejní pozice jasně stanovená kritéria znalostí a dovedností.  

Máte ráda detektivky? Čtete je nebo sledujete filmy/seriály?
Přiznám se, že na čtení detektivek jsem měla čas někdy na střední škole, proto nemám ani oblíbeného hrdinu, některou detektivku dočtu do konce, jinou odložím hned na začátku. Možná trochu paradoxně ráda relaxuji při sledování kriminálních seriálů. Mám ráda ty, ve kterých nedochází k nesmyslným bitkám a střílečkám, ale kde je realisticky postavený děj, věrohodné postavy, humor a kreativita při objasňování případů. V paměti mi zůstal seriál Colombo, JAG, Odložené případy či Zákon a pořádek. Snad nejraději jsem měla seriál Closer. Z těch českých se mi líbily první řady seriálů Rapl a Případy prvního oddělení. 

Jiřina Hofmanová spisovatelka

Co vás vedlo k napsání Myšlenek?
Podle psychologického posudku o osobnostní způsobilosti z roku 1999 mezi moje osobnostní charakteristiky patří mimo jiné otevřenost, pečlivost, svědomitost a tendence dovádět práci do konce. Vždy jsem měla před sebou nějaký cíl, který jsem se snažila naplnit. Tím nejvyšším cílem, ke kterému směřovala moje práce po mnoho let, bylo zkvalitnit objasňování a vyšetřování násilné a sexuálně motivované trestné činnosti. Chtěla jsem ji posunout na úroveň 21. století, která je běžná v okolních „západních“ zemích, protože kvalitní policejní práce může přinést také trochu útěchy obětem nebo pozůstalým po obětech a pachatelům zasloužený trest. 

Příběhy o agresi a jejím destruktivním dopadu na zúčastněné osoby se snažím vystihnout tak, aby si je čtenář dovedl představit. Vyšetřování násilí opravdu není žádná show pro pobavení diváků. Jde o popis situací, do kterých se může dostat každý z nás. Popisuji také okolnosti, které ke spáchání činu vedly nebo které umožnily či usnadnily jeho spáchání. 

V hodnotících postojích k životu jsem spíš optimistou, který vidí sklenici vody napůl plnou. V hodnotících postojích ke kvalitě objasňování a vyšetřování násilí to je naopak, vidím tu sklenici napůl prázdnou. Sama sebe s ptám a potom hledám odpovědi. Zajímá mě, jak je možné, že sérioví pachatelé propadli policejním sítem hned na začátku své vražedné mise a nerušeně pokračovali dál. Mám obavy z falešného uspokojení nad statistikou objasněnosti, protože pokud máme objasněnost 85%-90%, je tady 10%-15% těch neobjasněných, které si zaslouží naší zvýšenou pozornost. Otázka kvality objasňování sexuálně motivované trestné činnosti a se stala mým velkým tématem. 

Vyprávěním o myšlenkách zločince, emocionálních ranách obětí a pozůstalých či trnité cestě prosazování nových postupů objasňování zvlášť závažných trestných činů bych ráda pootevřela dveře představivosti čtenářů. Možná si po přečtení knihy uvědomí, že jde o problematiku, která si zaslouží celospolečenskou pozornost. 

V předmluvě k první knize – Jiřina Hofmanová a Behaviorální analýza – metoda sestavování kriminálního profilu pachatele, uvedl JUDr. Miroslav Růžička, Ph.D. z Nejvyššího státního zastupitelství: 

---

„Dovoluji si vyslovit hluboké přesvědčení, že vydání publikace může výrazně přispět k tomu, aby se metodě behaviorální analýzy začala věnovat pozornost, kterou si opravdu zaslouží. Protože někdy se zdá, jako kdybychom chtěli s trestnou činností, nezřídka dost sofistikovanou, která se (nebo alespoň její vybrané formy) postupem času výrazně proměnila, bojovat stále stejnými metodami jako v devatenáctém století. Domnívám se, že metoda behaviorální analýzy, jíž se tato publikace zabývá, představuje možnost uvědomit si, že nové metody a přístupy jsou pro potírání kriminality naprosto nezbytné, jinak vyvstává reálné nebezpečí, že stát (orgány veřejné moci) budou v tomto boji záhy na straně poraženého. A to jim občané zcela jistě neodpustí, se všemi možnými dopady, jež by pak mohly přicházet v úvahu, včetně nebezpečí vzniku různých domobran, nepřípustné svépomoci a jiných nebezpečných důsledků“.  

---

Co bylo a co bude

Kolik a jaké knihy jste vlastně napsala?
V roce 2010 vyšla moje první knížka, monografie: Behaviorální analýza – metoda sestavování kriminálního profilu pachatele. Autoři recenze (JUDr. Miroslav Růžička, Ph.D. a prof. PhDr. JiříStraus, DrSc.) ve svém posudku ocenili moji odvahu a snahu zpracovat dosud málo známou problematiku behaviorální analýzy protiprávního jednání pachatele. Uvítali spojení velmi rozsáhlých praktických zkušeností a poznatků vyšetřovatelky s teoretickými základy kriminalistiky a psychologie. Podle nich spojením obou přístupů vznikla publikace, jejíž obdobu bychom v současné kriminalistické i trestněprávní literatuře v České republice hledali jen obtížně, protože dílo přináší velké množství nových poznatků pro rozvoj kriminalistické vědy a kriminalistické praxe. 

Druhá monografie vyšla v roce 2011 pod názvem Jak se vraždí v Česku. Publikovala jsem výzkumnou, analytickou a statisticky bohatou analýzu 7 377 vražd a jejich pokusů, které byly spáchány na území České republiky v letech 1969-2009. 

Plánujete ještě další knihu?
Plánování další knihy nezáleží na mně, ale na reakci a zájmu čtenářů. Násilnou trestnou činnost je možné nahlížet z různých pohledů. Pokud bude moje vyprávění o reálných kauzách sloužit k tomu, aby se analýza chování pachatelů dostala do oblasti zájmu veřejnosti a policie, není o čem přemýšlet a rozvažovat. 

Životní etapa

Když se ohlédnete, volila by dnes Jiřina Hofmanová stejnou profesi?
Při pohledu zpět bych nic ze svého života neměnila. Každá životní etapa mi přinesla nejen dobré, ale i špatné zkušenosti a ty mě nakonec posunuly dál. Práce u policie stála na pevných základech, které jsem budovala mnoho let. Byly to zejména zkušenosti z kontaktu a práce s lidmi různého věku a postavení, znalosti psychologie, pedagogiky , anatomie a postupů v přírodních vědách. Kantořina mě naučila plánovat a důkladně se připravovat na každou činnost. Naučila mě citlivě pracovat s křehkou studentskou dušičkou a také získávat informace – tedy tahat ze studentů to, co se měli naučit.

Po doplnění znalostí z trestního práva a kriminalistiky a po několika letech práce vyšetřovatelky jsem přešla na problematiku „zvýšení efektivity postupů přípravného řízení při objasňování závažných trestných činů využitím poznatků interdisciplinárního zkoumání chování pachatelů nejzávažnější trestné činnosti“ a na práci lektorskou a metodickou. Toho, že jsem odešla pracovat k policii, jsem nelitovala ani v tom nejsložitějším období služby.  

Vizitka:

---

---

zdroj: Albatrosmedia.cz